V poslední době jsem slyšela vtipy ohledně kouzlení s pražskou kartou Opencard. V situaci, kdy by skutečně nedošlo k promrhání stovek miliónů korun na předraženou tramvajenku Opencard, také bych se zasmála naší české vynalézavosti.
Dokonce bych se s úlevou zasmála i ve chvíli, kdyby primátor a jeho lidé alespoň férově přiznali chyby ve vedení projektu, vyvodili osobní i politickou odpovědnost a přistoupili k zásadním změnám v kontrole a způsobu zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv. Zřejmě bych se nedostala do sporu o řešení problému s ostatními radními a nerezignovala na post náměstkyně primátora.
Jenže se zdá, že kouzelnické číslo pokračuje a je stále obludnější.
Místo zásadních změn a skutečného přehodnocení celého nákladného a při nejmenším nevýhodného projektu Opencard, slyšíme od představitelů města různé výmluvy. Nejlepší je asi ta, kdy přirovnávají Opencard ke stavbě velkolepé budovy a proto prý není možné projekt hodnotit, když jsme zatím jen u základů. Pokud skutečně myslí svá slova vážně, mají se daňoví poplatníci na co těšit. Kolik miliard budou muset ještě zaplatit, než se dostanou do posledních pater?
Stavět kouzla na takto špatných a vratkých základech nemůže ani slavný iluzionista David Copperfield. Nepomůže tomu ani další vyhazování peněz na nehoráznou kampaň, která se snaží Pražany přesvědčit, že prostřednictvím Opencard „vytváří dnes jejich příští komfort“.
Pak se asi nelze divit, že se radní dohodli na zrušení několika jednání zastupitelstva, aby nemuseli čelit nepříjemným otázkám z reálného světa. Pravděpodobně mají strach, že by se jejich iluzionistické kousky mohly rozpadnout jak domeček z karet a to se před volbami nehodí ani pražským kouzelníkům z ODS.
