Crrr, crrr, zvoní mi mobil uprostřed hlavního chodu v průměrné bruselské restauraci. Kdo mě může volat tak pozdě večer, napadá mě a hledám vysvětlení na displeji. Číslo je cizí. Ola, this is Carlos, Carlos from Buenos Aires. – Nevěřím vlastním uším, právě mi volá člověk, kterého jsem viděla naposledy právě v Argentině, desítky tisíc kilometrů daleko, před třinácti lety…
A najednou se ozval... Po třinácti letech. Jak se máš? Ty máš dítě? - Jo. - Já dvě a co jsem dělal od té doby, co jsme se neviděli? To je dlouhý příběh, každopádně mě velmi mrzí, že jsme ztratili na sebe kontakt, že jsme se tak dlouho neviděli, ani neslyšeli, ani si nepsali. - No, jasně, to je skvělé tě znovu slyšet...
Sedím v Bruselu, volá mi člověk z Argentiny, druhdy můj velmi dobrý přítel. Nevím, co říct, třese se mi hlas, ale cítím obrovskou radost, že ho slyším. A jsem poněkud zmatená – kontakt na svého kamaráda jsem získala způsobem, který mi připadá naprosto neuvěřitelný: díky síti jménem Facebook…
Před nedávnem jsem si na Facebooku založila svůj profil. Tedy, po pravdě řečeno, spíše mě k tomu dostrkal můj kamarád. Osobně jsem v tom totiž neviděla žádný prospěch: bavit se s lidmi v prostředí kybernetické virtuální reality? K čemu to je?
Nicméně výsledek se dostavil právě v oné bruselské restauraci. Přijde mi naprosto fascinující, že díky internetové aplikaci se zkontaktují lidé, kteří se neviděli řadu let, bydlí na druhém konci zeměkoule a navzdory přátelství na sebe již dávno ztratili kontakt. Obnovit ho dokázali až na Facebooku.
Moje nedůvěra však přetrvává. Je opravdu jednodušší mít profil na síti a komunikovat s lidma tímto způsobem? Sice to může fungovat velmi dobře a jsem toho živoucím důkazem. Jenže kromě vzdálených přátel komunikujeme takto i s lidmi, kteří sedí jen třeba o pár baráků dále, místo toho, abychom se zvedli od počítače a šli je navštívit…
