Odpověď na tuto otázku mi vrtá hlavou. Nejprve vystoupil proti Kaplického knihovně veřejně a ne právě diplomaticky Václav Klaus. A teď se pražští zastupitelé za ODS nechali slyšet, že tuto originální a svéráznou stavbu asi neschválí. Oficiální důvod? Prý jsou na stavbu nové národní knihovny moc rozporuplné reakce. Upřímně, to se mi moc nezdá.
To by se pak v Praze nemohly povolit žádné stavby. Nemůžu jmenovat snad jedinou moderní, výraznou, unikátní, neotřelou budovu v hlavním městě za posledních patnáct let, proti které by se nevzedmula nějaká vlna odporu. Tu vadí vhled, tu výška, tam je někdo nespokojený s okolím, tuhle zase s dopravní situací. A kdyby se nakonec z nich žádná nepostavila, měli bychom z Prahy skanzen, kde se budou stavby mladší než z devatenáctého století nejprve pranýřovat a postupně zakazovat. Řada dnes uznávaných skvostů, které vznikly díky silné vizi architekta a establishmentu navzdory, by ve městě chyběla.
Je pochopitelné, že se nový návrh nemusí všem líbit a je dobré o něm vést veřejnou diskusi, protože může na dlouhou dobu ovlivnit podobu Letenské pláně a celé Prahy. Ale říkám si, že tak radikální názor radních přichází poněkud pozdě. Vždyť už se vynaložily nemalé náklady právě na tuto vizi. Schvalovala ji odborná komise, včetně členky UNESCO, ukázalo se že tak či onak poutá odvážný projekt věhlasného architekta k Praze i mezinárodní pozornost. Po celou tu dobu zastupitelé mlčeli. A teď najednou vyrukují se odmítavým stanoviskem i se silovou pozicí, v níž dávají jasně najevo, že můžou o osudu stavby rozhodnout klidně sami.
Jsem taky politička, vím, že jakmile něco vzruší veřejnost, je výhodné, aby politik zaujal jasné a výrazné stanovisko. Ale myslím si, že jsou oblasti, které se bez politických zásahů obejdou. Třeba architektura, a vůbec estetika v širším slova smyslu. My politici však míváme chuť povyšovat své osobní soudy, i estetické, na normu. Mocensky rozhodovat, co je hezké, kdežto co není, je holý nesmysl, dokonce i v případě, že je jisté, že takové rozhodnutí nemá kdo korigovat. Na druhou stranu mít odvahu a podpořit něco, co po všech stránkách vybočuje z průměru a vlastně tedy z norem, vyžaduje taky (nejen politickou) odvahu. Skoro takovou jako dotknout se chobotnice.
