Když jsem si dnes na webu listoval novinami budoucnosti, uvědomil jsem si, jak se naše práce brutálně mění. Stačí se podívat o pouhých patnáct roků zpátky a jeden se nestačí divit. Co tedy bylo v novinařině jinak, dejme tomu v období okolo roku 1995?
Diktafon o hmotnosti těžítka
Na sklonku minulého tisíciletí jsme neměli současné elegantní digitální přístroje schopné uchovat pětašedesát hodin záznamu a ještě s ním v propojení s počítačem různě čarovat. Používali jsme tehdy kraksny velké jak tři krabičky cigaret, navíc o hmotnosti solidního stolního těžítka. Kazety, nejčastěji laciné emgetonky, pokud se zrovna prodalo víc novin, tak i dražší tédékáčka, se s oblibou namotávaly. Když takhle redaktorka přišla o devadesátiminutový záznam rozhovoru se zbožňovaným Vaškem Jelínkem z Lunetiku, stala se celá redakce svědkem hysterického záchvatu jak z Freudovy učebnice.
Digitál jak vesmírný koráb
Opět: žádný digitál, nýbrž staré dobré kinofilmy. Fotoreportéři je skladovali v ledničce, hned vedle piva (k tomu se ještě dostaneme). Fotografové museli v oněch dobách všechny snímky pořídit nejpozději do 13.00 (ano, tím opravdu myslím hodinu po poledni), jinak už se do novin nedostaly. Ne jako dnes, kdy z notebooku odešlou do redakce snímek minutu poté, co jej exponují. V redakci byla temná komora, později, jak technologie pokročila, se chodilo s filmy do fotolabu. Klidně několikrát denně. S ještě teplými fotkami pak foťáci spěchali do redakce, kde si je editor na řezačce papíru přizpůsobil požadovanému rozměru a ručně za pomoci typografického pravítka našpígloval na plachtu znázorňující budoucí novinovou stránku. V tu chvíli už před redakcí kvílely brzdy favoritu a po schodech se nahoru řítil kurýr, aby fota transportoval do tiskáren. První digitál, který jsme do redakce okresního deníku, kde jsem tehdy pracoval, dostali, vypadal jak tisíckrát zmenšený bizarní vesmírný koráb a nebylo s ním možné vyfotit nic, co se hýbalo. Na spoušti měl nejmíň pět sekund zpoždění, takže, byl-li elév vyslán například na reportáž do zoo, utekla mu ze záběru i ta nejlínější želva. Fotit s tímhle retardou byl nervydrásající zážitek, ale už tehdy bylo zřejmé, že revoluce v (nejen) novinářské fotce je tady.
První dancall
V pětadevadesátém měli mobilní telefon jen křupani. Mít mobil bylo, alespoň v naší redakci, výrazem snobství a nadutého zbohatlictví. Zkrátka trapas. Ovšem jen do chvíle, kdy ceny klesly dostatečně hluboko, aby se mobily staly dostupnými i pro mrzce placené žurnalisty. Když si pak jedna ze spořivějších kolegyň přinesla první Dancall, bylo hned jasné, že nic už nebude jako dřív. A vůbec nevadilo, že jste tehdy platili nejen za to, když jste někomu volali vy, ale i za to, když někdo volal vám.
Ospalá redakce
Přesto ale ještě nějaký čas po nástupu digitální éry vládla v redakcích s dneškem nesrovnatelná ospalá pohoda. Nebyl internet ani zpravodajské televizní kanály, konkurence ve srovnání s dneškem stokrát menší, tak proč se honit. Vzpomínám si, jak jsem se po jakési tiskové konferenci optal kolegy z celostátního ekonomického denního listu, kdy asi tak hodlá právě načerpané informace zpracovat. Odvětil: "Dnes máme úterý, pokud všechno dobře půjde, v pondělí by to mohlo vyjít." To byly časy! Být to dnes, volali by mu do půl hodiny kolegové z on-line redakce nervózní, kde to vázne. Nedodal-li by text ani do hodiny, ozval by se rovnou šéf a seřval nebohého redaktora do bezvědomí.
Ovzduší v redakci
Ten hlavní posun oproti roku 1995 se ovšem neodehrál na poli technologickém, nýbrž lifestylovém. Protikuřácký džihád posledních let naprosto změnil ovzduší v redakcích (a to nemyslím jako metaforu). V "newsroomu" mého tehdejšího okresního deníku byla mlha hustá tak, že by se dala krájet. Kouřilo se úplně všude: na poradách, na chodbičkách, na záchodě, ve fotokomoře. Všichni redaktoři do jednoho z toho trpěli chronickou bronchitidou. Stěny, původně sněhobílé, před očima žloutly až hnědly. Květináče byly plné vajglů.
Dnes věc nepředstavitelná. Kolega, který by se teď odvážil zapálit si v klimatizovaném open spaceu, by se rozhodně nedožil uzávěrky.
A co víc, novináři tehdy nejen kouřili jak zběsilí, ale taky mnohem víc pili. Tlak na výkon nebyl zdaleka takový jako dnes, takže se stávalo, že si redaktor odskočil po obědě "promyslet" článek do výčepu a vrátil se po pěti hodinách. Vše v naprostém klidu, žádné zmeškané hovory, žádné desítky esemesek, žádné rudými vykřičníky blikající e-maily. Nějaký ten lahváč (a buďme upřímní, většinou i lahev fernetu) byl vždy v redakční ledničce připravený coby první pomoc pro autora trpícího momentální stylistickou impotencí.
Dnes v redakcích na mírně podnapilého novináře narazíte opravdu sporadicky. Což je možná i škoda. Existuje totiž novinářská jistota, která se nemění. Profesní pravda, jež platila v roce 1995 a platí i dnes: nikde neseženete tak zajímavé informace jako v hospodě.
Jan Stránský, MF DNES Liberec
