Iluze v háji

Jsem snílek. Ale že během očekávání prvního potomka postavím vzdušný zámek takových rozměrů, překvapilo i mě samotnou.

Za dva roky skutečně nečekané reality se mi o kebuli roztříštilo tolik cihel, že je s podivem, že jsem ještě živá. Pozitivní je, že už to spadlo celý. Teď jen odolat pokušení postavit s příchodem druhorozeného něco ještě mnohem naivnějšího a monstróznějšího.

Začalo to tenkrát už v porodnici, kam jsem si vedle hromady dalších blbostí sbalila taky doporučovanou noční košili a župan. Vzhledem k tomu, že jsem si rámcově dokázala představit, jak uboze může ženská po porodu vypadat, jsem výběru košile věnovala mimořádnou pozornost. O krátkém, elegantním župánku s růžovým lemem se rozepisovat snad ani nebudu. Když jsem se dva dny po porodu odhodlala poprvé bez nátlaku cizí osoby opustit nemocniční postel, abych se konečně zkulturnila a neděsila delegace, majzla mě do zátylku první z iluzí. Zoufalou situaci obličeje nepomohla zlepšit ani všechna líčidla západního světa. Furt jsem byla flekatá, oteklá a zelená. Přesně jako moje novorozeně. Jenže ono, na rozdíl ode mě, nikdy nevypadalo líp. Kombinace vyvýšeného sprchového koutu a rozpáraného břicha po císaři mě zase naprosto vyautovala z možnosti jakékoliv základní očisty. Tak aspoň tu košilku! Ačkoliv mi ještě před třemi dny seděla jak ulitá, tentokrát ji bez varování opustila obě prsa, honila jsem je málem až na chodbě. Župánek ze dna tašky už se mi jen vysmál do ksichtu. Fakt, že při odchodu z porodnice budu mít břicho větší než při příchodu už mě nijak nerozhodil. S rozkošným miminkem v rozkošném proutěném košíku mohla konečně začít rodinná idylka. Informace o laktační psychóze jsem začala schraňovat záhy poté, co byl košík z dalšího užívání diskvalifikován, neb dítě spalo jedině u těch vykutálených melounů. Partner raději na měsíc vyklidil pole a odjel lyžovat. Na lednici se usadila detailní mapa rozmístění babyboxů po republice.

Ač je to k nevíře, před nedávnem jsem pekla dort k druhým narozeninám. S nehynoucí láskou! Ještě před tím jsem však procitla u pokusu s miminkem sportovat, jíst jako člověk, případně obyčejně spát. Na noční kojící seance totiž plynule navázalo krocení rostoucích zubů, jejichž počet se u dětí zvětšuje geometrickou řadou, celonoční bdění při každém úplňku, novu, zěmětřesení v Japonsku a přílivu v Austrálii či odhánění nočních můr postavených na krádežích angličáků. S prvním letošním sněhem jsem synka nedočkavě přimontovala k lyžím. Jak jistě tušíte, představa, že bude nadšený, byla taky mylná. Ale konečně jsme spolu upekli perníčky, což se vysněné dokonalosti téměř přiblížilo. Mouky jsme na podlahu vysypali jen kilo, pak se v ní syn vyválel, sežral pár deka těsta a s bolavým bříškem skončil na gauči u zpráv, protože hledat pohádku jsme nestíhali.

Co jsem si naopak nepředstavila ani v nejdivočejším těhotenském snu, je množství nápadů, které dokáže průměrné batole nejen vymyslet, ale také zrealizovat za jediný den. Nedávná hra na holčičku mi přišla docela zábavná. Dokud zahrnovala odličování, krémování a holení nohou. Ale když se mi ve skříni s botami na podpatcích začal hrabat naháč namotaný v tangách a vršku od plavek, vystřídalo rozjímaní nad dětskou roztomilostí akutní pátrání po nejslabším článku dosavadní výchovy.

Mateřství mě připravilo o veškeré iluze, životní ambice i základní lidskou schopnost odlišit sci-fi od reality. Dalo mi ale to nejupřímnější zrcadlo, priority, o jejich pořadí nemusím přemýšlet, a doživotní poctu k někomu patřit. A z toho se dá postavit mnohem víc než vzdušnej zámek s mizernou statikou. Tak zní moje mantra, jež je pro ostatní matky v nouzi libovolně k zapůjčení.

Pro OnaDnes