Snižování pracovníků státní správy ano, ale co pak s nimi?

Tato úvaha  nás  napadla když jsme při kavárenské debatě s přáteli diskutovali  na téma snížení počtu státních zaměstnanců. Podotýkám, že předmětem naší debaty nebyla profese policista, zdravotník, hasič a záchranář

Mezi jiným jsme zavedli i řeč o tom, kam tak asi půjdou pracovat tisíce zaměstnanců po zrušení  naprosto zbytečných úřadů, jaká bude perspektiva nadbytečných  pracovníků různých „podatelen“ po zavedení elektronické komunikace s úřady, kde budou působit nadbyteční pracovníci katastrálních úřadů po úplné digitalizaci katastru nemovitostí a otevření přístupu i k  nahlášení změn v katastru na internetu, …atd…atd.  A jako bývalí i aktivní  podnikatelé, kteří měli a stále mají neustále problémy s nedostatkem kvalifikovaných  pracovníků jsme se ve svých fantaziích těšili na dobu, kdy si budeme moci vybírat nové spolupracovníky z řad vysoce kvalifikovaných  uchazečů o práci až ta chvíle nastane.  A tak jsme  bloudili  v různých vrstvách těchto úvah až  do  chvíle, kdy se k naší debatě připojil vedle sedící pán, který nám řekl o svojí zkušenosti se zaměstnáním uvolněné pracovnice ze státní správy.

Známá jeho manželky, vystudovaná právnička, musela odejít  po konfliktu s voleným radním z místa zástupce vedoucího odboru městského úřadu. Vzhledem k tomu, že náplň práce odboru kde 15 let pracovala byla téměř shodná s náplní práce jeho firmy, velmi radostně ji nabídl zaměstnání. Nemohl sice splnit její mzdové nároky, protože roční  plat, včetně odměn, který měla na úřadě byl vyšší než  plat ředitele jeho společnosti, ale nabídka perspektivy v oboru a přátelský kolektiv  zřejmě rozhodly a ona nastoupila. Ale velmi brzo nadšení z nového kvalifikovaného zaměstnance vyprchalo a on s ní ve zkušební době pracovní poměr rozvázal.  Důvodem nebyl nedostatek odborných předpokladů , protože  svému profesnímu zaměření dokonale rozuměla, ale důvodem bylo to, že ani během tří měsíců soustavné a trpělivé  „převýchovy“ ze strany  přímých nadřízených i spolupracovníků nebyla schopna pochopit  základy výkonu práce v soukromé společnosti. Zejména jí dělalo problém přijmout fakt, že zadaný termín úkolu je konečný, že dodržení termínu i kvalitu provedení  klient  kontroluje a nedodržení parametrů zakázky má za následek sankci, vůbec jí nedošlo, že klient je tím, kdo přináší peníze i na její výplatu a že nelze vyhrazovat pro styk s klienty jen na omezenou část pracovní doby. Dále nemohla přijmout skutečnost,  že hodina na oběd znamená 60  ne 90 i více minut a že spojení  přestávky na oběd  s návštěvou nákupního centra se nezapočítává do pracovní doby, že chatování s přáteli na Facebooku není součásti náplně její pracovní činnosti, že okolnost kdy  její pracovní doba se kryje s pracovní dobou její kadeřnice není důvodem pro návštěvu kadeřnice v pracovní době. Bavil nás ještě mnoha příklady z působení této pracovnice  a svůj exkurs do problému zapojení propuštěného státního zaměstnance v systému zavedeném u soukromé společnosti uzavřel tako: A víte pánové, co mne vyděsilo nejvíc? To že vše, čím jsme se jí  všichni ve firmě  snažili pomoci aby získala standardní  pracovních návyky zaměstnance  soukromého sektoru bylo zřejmě mimo rozsah jejího chápání. Mezi jiným vůbec nepřijala skutečnost, že výše čtvrtletní  odměny je přímo úměrná produktivitě její práce a není tak nárokovou částí její mzdy, jak byla po celou svou karieru státního zaměstnance zvyklá.

A tak jsme ukončili naši diskuzi o uplatnění nadbytečných pracovníků státní správy společným přáním: Bůh buď milostivý státním zaměstnancům, kteří se budou ucházet o místo v soukromém sektoru. S velkou milostivostí jejich budoucích zaměstnavatelů totiž počítat nemohou!

Jan Ráž

Brno