Stejně, i když každý jinak, snižují povědomí veřejnosti, že když jsme společně po roce 1989 zavedli parlamentní demokracii, že jsme udělali dobře. Vím, že je to silné tvrzení, zejména v případě poslance Humla, ale nedá mi to a Humla k Ráthovi, Bártovi, Škarkovi, Kavanovi , Grossovi, Bémovi a dalším škůdcům polistopadové demokracie přiřazuji!
V jednom pořadu na ČT4 jsem slyšel jak zpovídaný americký novinář na otázku : „Je i v USA korupce?“ odpověděl v tomto smyslu : „Ano je a někdy jsou zaznamenány i případy velké korupce. Ale v USA to funguje jinak než v České republice. Jakmile se mediálně rozvíří nějaká aféra významného člena politické strany ve které se možná jedná o korupci, tak jsou všichni vedeni snahou tento případ nerozmazávat stejně jako politici zde, ale jdou na to jinak. Nemohou si totiž dovolit aféru, jak vy říkáte zamést pod koberec, a tak vyvinou obrovský tlak na viníka aféry aby z politiky rychle odešel, stáhl se do ústraní a nebyl mediím na očích. Jakmile to nastane, může v tichu a klidu proběhnout vyšetřování o vině a nevině a o případném rozsudku se většinou veřejnost ani nedoví. Na takové ukončení aféry mají zájem všichni. Republikáni, Demokraté i majitelé a vydavatelé nejčtenějšího tisku. Všichni totiž mají zájem, aby ve veřejnosti nebyla narušena důvěra v systém parlamentní demokracie".
Tomu se říká „samočistící proces“, který ve vyspělých demokraciích standardně musí fungovat aby demokratický systém měl podporu obyvatel.
Vzpomněl jsem si na slavnou aféru „Watergate“ což byl skandál, který vypukl v roce 1972 ve Spojených státech poté, co do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C. násilně vnikli pracovníci aparátu republikánského prezidenta Richarda Nixona. Skandál rozpoutali dva novináři deníku The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward. V půběhu mediální kampaně, parlamentního i soudního vyšetřování se nikdo nepozastavoval nad prostředky, kterými byly kompromitující materiály na lidi kolem prezidenta Nixona a nakonec i samotného prezidenta získány . Je zcela jisté, že mnoho kompromateriálů bylo zajištěno nelegálně, ale nikoho nenapadlo proces získávání faktů napadnout, protože skutečně relevantní je v podobných kausách obsah materiálů, jejich pravdivost a závažnost. Takže i v případu aféry Watrgate nikdo nezkoumal zda při získání důkazů byly dodrženy všechna formální pravidla, a pro celou veřejností, politiky všech stran, novináře a nakonec i soudce bylo důležité jenom to, zda jsou informace pravdivé a když ano tak aby byl viník potrestán a sekundárně také jaký dopad aféra bude mít na politickou situaci v USA. Způsob získání informací byl shledán všemi jako irelevantní. Jak to celé dopadlo dnes víme: V březnu 1974 byla za spiknutí a zneužití pravomocí odsouzena tzv. "watergateská sedmička", neboli sedm významných spolupracovníků Richarda Nixona. A u soudu byl, sice mimo oficiální zápis, Nixon uveden jako spoluviník spiknutí. Prezident Nixon tak byl donucen odstoupit.
Každý, i ten největší strážce dodržování zákonnosti jak v Parlamentu, tak i v mediích, má-li na srdci rozvoj demokracie chápe, že někdy mohou nastat situace,kdy v opravdu veřejném zájmu je potřeba při svých komentářích a hodnoceních zvážit jestli zhola formální pochybení při získání důkazů o vysoce společensky nebezpečné trestní činnosti, která může ohrozit demokratické principy v jejich základech je opravdu důležitější než obsah informace takto získané.
A jak to funguje v České republice? Na základě pečlivě získaných a velice podrobně zpracovaných informací Policie ČR byl za dohledu Státního zastupitelství zatčen poslanec Parlamentu ČR a vysoký státní úředník MUDr Rath , a on i jeho nejbližší kumpáni spolu s ním soudem,ne tedy svévolí jak se nám snažil poslanec Huml namluvit, předáni do vazby. A místo toho, aby poslanec hlásající se ke stejnému politickému klubu jako zatčený Rath využil mediálně velmi veřejností sledovaného přenosu k veřejnému odsouzení toho, že může nastat situace, kdy spolu s ním mohou rozhodovat o osudu deseti milionů občanů České republiky odsouzení korupčníci Rath,Bárta a Škarka a že díky absurdnosti českého systému výkonu zákonodárné moci se mohou přidat další, kteří se poslaneckého mandátu nevzdají, nebo zahanbeně mlčel, veřejně zpochybnil zákonnost trestního stíhání svého ostudného poslaneckého kolegy. A tak místo toho aby přispěl ke zlepšení pošramoceného obrazu sobě sympatické strany i instituce, jejíž je členem, v očích veřejnosti zanechal svým projevem jen dojem, že žijeme v nějakém polofašistickém státě v jehož zákonodárném sboru mohou sedět i usvědčení zločinci jenom proto, že získání důkazů o jejich zločinnosti má formální nedostatky.
Mne osobně v souvislosti s „projevem“ poslance Humla zarazila nejvíce tato skutečnost: Poslanec Rath při své obhajobě několikráte sdělil, že ani on ani jeho advokáti neměli příležitost seznámit se s celým trestním spisem a řekl, že při svých úvahách vychází jenom z „torza“ informací. Předpokládám, že i členové Imunitního výboru PČR měli také jenom torzo trestního spisu a při tom jim toto „torzo“ informací stačilo k doporučení pana poslance Ratha k trestnímu stíhání vydat. Vzhledem k tomu, že nikdo z členů Imunitního výboru, a že jsou všichni právníci, nezpochybňoval veřejně zákonnost průběhu vyšetřováni Policie a nestrannost dozorujícího orgánu, popřípadě soudu dovozuji, že i u nich převážila důležitost a závažnost obsahu trestního spisu nad důležitostí formálního provedení všech úkonů při důkazním šetření. Dále ve svých závěrech vycházím z toho, že advokáti obviněného jsou vázáni mlčenlivostí o informacích získaných z trestního spisu, členové imunitního výboru (až na „úkec“ mluvky Johna) mlčeli také. Nikdo jiný se k informacím o průběhu šetření nemohl legálně dostat. Z uvedeného mi vyplývá, že pan poslanec Huml se k informacím z trestního spisu, které by ho vedly k vyslovení toho, co na půdě Poslanecké sněmovny v úterý prohlašoval nemohl dostat. Panu poslanci Humlovi tak informace JPP (Jedna Paní Povídala), které slouží jako informační zdroj většiny novinářů, stačila k tomu, že hrubě a naprosto nestoudným způsobem zpochybnil činnost té poctivější a pracovitější složky moci soudní. Rozvaha, touha aby zločin byl potrestán "padni komu padni", uvážlivost a inteligence by měly být základním atributem poslance. Jestli tyto atributy poslanec Huml má, nechám na zvážení každému, kdo tuto moji úvahu čte a byl svědkem jeho projevu.
Pro mne je poslanec, který neumí předpokládat dopad svých slov pronesených v lavici Poslanecké sněmovny na povědomí občanů, poslanec, kterému nedojde jak zdrcující následky mohou mít jeho prohlášení na naději bezmocných občanů, že se konečně začaly šetřit i kauzy politiků , je stejnou hrozbou demokracie jako korupčníci Škarka, Bárta, Rath a v Poslanecké sněmovně nemá, stejně jako oni, co dělat. A je jedno jestli to, jak reagoval na vydání Ratha poslanec Huml v úterý, udělal jako politický ignorant nebo na nátlak nebo aby chránil i sebe.
