Skoro před každou ryze zdvořilostní návštěvou se cítím jako Bohuslav Sobotka v Lánech s kytkou pro paní Ivanu Zemanovou a mumlající pod fousy -to nám ten nový rok pěkně začíná.
Na přátelské posezení s kamarády a kamarádkami přijdu už dopředu natěšený se zvýšenou hladinou endorfinů v krvi, oblečen v tom, v čem se nejlépe cítím /bavlněné tričko s nápisem – Puma legendary sport company- a džíny v provedení slim za tři kila z Lidlu/ a připraven snášet i špatné počasí. Naproti tomu před zdvořilostní návštěvou se cítím asi stejně jako Bohuslav Sobotka s kytkou v ruce pro paní Ivanu Zemanovou a mumlající - to nám ten nový rok pěkně začíná.
Tím nechci říci, že před zdvořilostní návštěvou musím mít stejně sevřené pozadí jako náš expremiér, neboť až tak velký pesimista nejsem.. Ať tak nebo tak pro hostitele i pro hosty je klasická zdvořilostní návštěva spíše za trest.
Opruz začíná už doma. „Ukaž, co si vezmeš na sebe,“ přikáže mi žena. Postupně musím slevovat z mé představy nedbalé elegance ve stylu sympatického rošťáka Paula Belmonda a skončím v obleku jako nějaký níže postavený bankovní úředník se šlajfkou kolem krku. S již dopředu koupenou kytkou pro hostitelku, o které ani nevím jak vypadá, budu určitě vypadat tragikomicky, což je ještě horší než vypadat jenom tragicky či jenom komicky. S náladou pod psa mi nezbývá, než nevěřícně sledovat manželku, kterak vyskládává ze skříně asi patery šaty a neustále se mě ptá, jaké by si měla vybrat. Tím, že ji briskně schválím každou z předvedených kombinací, nic neurychlím a jen ji ještě více naštvu. Je přitom evidentní, že cílem jejího snažení ani není tak zalíbit se hostitelovi, jako spíš zastínit hostitelku a víceméně ji naštvat. Hostitelka je navíc v absolutní nevýhodě. Bez služebnictva je jen na ni, aby nachystala veškeré pohoštění a neblamovala se připáleným jablečným závinem nebo příliš řídkou smetanovou omáčkou. Na vlastní zkrášlení ji pak zbude jen minimum času. Zato se jí bude celý byt blyštět jak zrcadlo, nejvíce však samozřejmě klozetová mísa, která bude působit dojmem, že byla právě přivezena z koupelnového studia. Hra na hogo fogo, k čemuž máme my – příslušníci nižší střední třídy genetické sklony, může být narušena hned na začátku. Promenádu po červeném koberci, na kterém mělo vyvrcholit hodinové snažení manželky, například zhatí útok domácího psa. Čtyřnohá bestie i když malá, přesto má ostré zuby. „Nebojte se, on nekouše.“ Bezbranní jsme však víceméně všichni. My hyperkorektní hosté musíme předstírat, že stále protivněji štěkající ratlík je roztomilý a pán domu zase, že mu vůbec nevadí, že ho v baráku neposlouchá už ani ten prťavý pes. Atmosféru audience v Buckimhamském paláci však spíš naruší neštěkající pes – čichač. Sice nekouše, ale neomylně svou velkou mordou sjede příchozí hosty na nejvíce přirozenými vůněmi obdařeném místě, což je, nemá cenu to neříci, rozkrok.
Opravdový trapas na zdvořilostní návštěvě jsem však zažil jen jednou. Bral jsem tehdy nějaké léky, u kterých příbalový leták varoval, že u některých citlivějších jedinců může po požití alkoholu získat účinky antabusu, jehož účelem je i tomu největšímu ochlastovi zprotivit metlu lidstva v jakékoliv podobě a v jakémkoliv množství. Měl jsem na sobě vyzkoušeno, že já mezi citlivější jedince nepatřím a po pivu nebo dvou deci vína mi absolutně nic není. Nemohl jsem však tušit, že hostitel jako zlatý hřeb večera připravil otevření sedmičky s nejstarším archivním vínem své domácí vinotéky. Někde se doslechl, že jsem fajnšmekr zejména na těžké červené víno a kvůli tomu jsem byl loni v Toskánsku na degustačním poznávacím zájezdu a tam pil ta nejskvostnější vína, /což se ve skutečnosti rozhodně nestalo/ . „To, co vám teď nabídnu já, jste však určitě nepil!“ I přes mé chabé protesty se hostitel nedal odradit. Nastalá situace se mi zdála zcela praštěná. Kvůli mně chtěl odšpuntovat víno, které dvacet pět let zrálo v jeho sklepě. To už bylo skoro stejné, jako kdyby mi nabídl svou vlastní ženu, jak to prý dělávají Eskymáci. S opatrností hodnou ženisty deaktivujícího nevybuchlou minu, přinesl zaprášenou láhev /Merlot ročník 1979/, obřadně ji zbavil korku a pak její obsah začal přelévat do již připravené karafy, aby odstranil usazeniny na dně láhve a zároveň umožnil vínu ,celé čtvrtstoletí uvězněném jako džin v lahvi, rozvinout paletu svých vůní. Pohnutým hlasem mě vyzval, abych přičichl ke korku, jak se to dělává v těch nejlepších restauracích. S rozpaky jsem tak učinil. Průšvih. Korek páchl po starých ponožkách. Později jsem z odborné literatury zjistil, že zápach zapříčinil trichloroanisol. Tato látka dodává každému takto kontaminovanému vínu neopakovatelný odér zatuchliny kombinovaný s pachem nevětraného pelechu po křečcích. Kdybych nebyl na přísně zdvořilostní návštěvě, ale na přátelském posezení, tak právě v tom okamžiku by příběh skončil. Říci však hostitelovi krutou pravdu by znamenalo, že by nožem na krájení dortu spáchal okamžitě seppuku.
„Mohu nalít?“
„Myslím, že takovéhoto vína je pro mě škoda.!“
„To nechte na mně. To víno je určeno pro vybraný jazyk jako je váš.“
Přece když přeléval ty splašky do karafy, musel cítit, že tu rozhodně něco nehraje! Kdybych alespoň neměl v sobě ty léky, které se mohou mžikem změnit v účinné dávidlo. To už přede mnou stál pohár s archivním vínem. Obřadně jsem ho zdvihl, zadržel dech a napil se. Zůstal jsem však na půl cesty. Pach po křečcích na mě zapůsobil tak, že jsem přijal jejich způsob konzumace. Ponechal jsem víno pouze v ústní dutině. Řešení to bylo, ale tím pádem jsem pozbyl schopnosti mluvit. Zato jsem získal čas doběhnout na toaletu.
Když jsem se vrátil, bylo už po všem. Hostitel s malinovou červení hanby ve tváři se koktavě omlouval, zatímco jeho manželka vylévala Merlot ročník 1979 do dřezu. Masky byly rázem odhozeny a začali jsme si tykat. Zdvořilostní návštěva se proměnila v přátelské posezení.
