Jako kdybychom se ocitli v novele J. G. Marqueze Kronika ohlášené smrti. Zavražděn ale nemá být Santiago Nasar,který připravil o čest nastávající nevěstu, ale Ondřej Kolář, Zdeněk Hřib a Pavel Novotný- naši komunální politici.
Kafkovská Praha se v poslední době spíše stává městem magického realismu J. G. Marqueze. Jako kdybychom se ocitli v nějaké středoevropské verzi románu Podzim Patriarchy a nyní snad ještě více v novele téhož autora Kronika ohlášené smrti. Zavražděn nemá být Santiago Nasar, který ještě před svatbou zbavil panenství mladou a krásnou Angelu Vicariovou a proto byla obelstěným ženichem vrácena svým rodičům, ale Ondřej Kolář, Zdeněk Hřib a Pavel Novotný. Zatímco Santiago Nasaro musel být zabit, aby tak byla očištěna čest zprzněné nevěsty, tak našim třem komunálním politikům hrozí smrt za přemístění sochy /Kolář/, přejmenování ulice/Hřib/ a instalaci památníku/Novotný/. Shodné je to, že jak obyvatelé malého karibského přístavu, tak obyvatelé magické Prahy dopředu vědí, že k zabití teprve dojde. V novele si nikdo smrt Santiaga Nasara z různých důvodů nepřeje a stejně tak ani v magické Praze a ani ve zbytku republiky si nikdo nepřeje smrt českých komunálních politiků, i když nenávist k dotyčným v jisté části zejm tzv. slušných lidí bublá jak vřící voda. V karibském městečku část obyvatelů spoléhá na to, že bratři zhrzené nevěsty, kteří mají vykonat vraždu ze cti, jen vedou silné opilecké řeči a druhá část zase na to, že strážci pořádku anebo přátelé Santiaga Nasara opilcům v jejich činu zabrání, na což i sami opilí bratři nevěsty spoléhají. My v naší kotlince zase spoléháme, že u nás se opravdické atentáty nestávají a když už, tak jen vzduchovou pistolkou na lentilky anebo hozenými vejci. Druhá část považuje celou událost jen za další maškarádu, která má v konečném důsledku poškodit starého Patriarchu a jeho dvořany. I přátelé těch, kterým hrozí nebezpečí, ve skutečnosti nevěří, že dojde k nejhoršímu. Když už je vražda dopředu ohlášená, neposlouží už nikomu.
Scéna i aktéři jsou připraveni, hra může začít. Ať už dopadne jakkoliv, závěrečné katarze se nedočkáme. Stačí si probrat dosavadní průběh naši české kroniky ohlášené smrti. Nyní přejdu od novely slavného spisovatele k faktům, které píše sám život.
Za primátorství Zdeňka Hřiba byla přejmenována ulice, kde sídlí ruské velvyslanectví, starosta Řeporyjí prosazoval záměr instalovat památník padlým Vlasovcům, který nakonec i zrealizoval a hlavní „pachatel“ Ondřej Kolář odstranil z veřejného prostranství sochu maršála Koněva. Všichni tři tak učinili způsobem, který se nemusel leckomu líbit. Nejvíce popuzené, což není žádné převratné zjištění, bylo Rusko a dále i sympatizanti dvou téměř od sebe nerozeznatelných stran KSČM a SPD. Předseda SPD na fb označil tyto politiky za kolaboranty a zrádce státu a národa. K tomu temně dodal, že zrádci se vždy dočkali spravedlivého soudu historie a někdy nejen historie. Ve chvíli, kdy se „kolaborantům a zrádcům“ dostalo policejní ochrany, předseda SPD uvedl, že „my všichni teď musíme platit drahou ochranku“, což vytkl ministru vnitra Hamáčkovi. Předseda KSČM Vojtěch Filip odsoudil přidělenou policejní ochranu skoro totožnými slovy. „Bez mandátu voličů dělají zahraniční politiku. Když se pak proto dostanou do potíží, tak škemrají, aby je za peníze daňových poplatníků policie chránila.“ CZ24NEWS – souputník Sputníku pak pregnantně vyjádřil převládající názory slušných čtenářů Sputniku a Protiproudu. „ Kvůli stupidním a zákeřným činům si vykoledovali nenávist téměř celého, právem naštvaného národa.“ V další části řeší variantu, že ohlášená smrt se změní ve skutečnost. „Provedou západní přátelé - tajné služby USA a VB a odstraní užitečné idioty Koláře a Hřiba tak jak to předtím udělali s Litviněnkem a Skripalem, aby to pak mohli hodit na Rusy?“
Svést předem ohlášenou smrt na Rusko se vskutku nabízí a to až tolik, že to běžného čtenáře detektivek vede k závěru, že to přece nemůže udělat ten, kdo je nejvíce podezřelý. Ruské velvyslanectví varovalo, že „demolice sochy nezůstane bez příslušné reakce ruské strany." Na podnět ruského ministra obrany byl se zpětnou účinností přijat zákon, který dovoluje Koláře za odstranění sochy stíhat, což schválil ruský prezident Putin. Doktor politických věd a profesor Sergej Černachovskij pak rozvinul to, co Okamura jen obecně naznačil. „Ondřej Kolář je zrovna takový nacistický zločinec jako Reinhard Heydrich a je třeba se k němu chovat stejně. Hrdinou současného Česka a současné Evropy se stane ten, kdo najde odvahu vynést a vykonat podobný rozsudek.“ Prezidentovi nakonec nezbylo, než označit reakci ruské strany za kontraproduktivní a teprve potom vylít nevábný obsah škopku na hlavu Koláře.
Smrt tedy byla v náznaku nebo přímo ohlášena a ohroženým poskytnuta, na podnět bezpečnostních složek, policejní ochrana.
Marquez jako autor mohl příběh o ohlášené smrti zakončit jednoznačně. Toho se my v době podzimu Patriarchy nedočkáme. To ,co se momentálně děje, však svůj význam má, neboť aktéry nutí sejmout si masky. Je to jistým způsobem průzkum bojem, který dává obraz o současném bojišti. Je to i zpráva o tom, že ti, kteří se zatím v defenzívě dožadovali ochrany občanské společnosti, začínají mluvit o tom, kdo je zrádce a kolaborant, který si nezaslouží policejní ochranu, ale spíše spravedlivou pomstu. Zatím ale ví, že čas pro ně ještě nenadešel.
