Blogerská zuřivost je v mnohém podobná alkoholu. S přemírou alkoholu je to těžké, ale bez něho ještě více. Kontroverzní článek na obrazovce počítače má stejnou magickou sílu jako dva litry krabicového vína pro bezdomovce.
Za ty více než čtyři roky blogování jsem přesvědčen o tom, že průměrný bloger pravidelně se zúčastňující diskuzního fóra pod články se během dne čtyřnásobně častěji rozčílí než běžný občan. Více než aktivní bloger se rozčiluje už jen muzikolog přinucený sledovat televizní kanál Šlágr anebo profesor literatury, který upoutám přechodně na lůžku musí přetrpět nekonečný dopolední televizní seriál určený pro maminy v domácnosti.
Řeknu to tak, nejčastější kategorií blogera je spravedlivě rozzuřený bloger. Nespadnout do nastražené jámy pro do běla nebo do ruda / to závisí na politické orientaci/ rozzuřených blogerů se zdá zdánlivě jednoduché, ale není tomu tak. Blogerská zuřivost je v mnohém podobná alkoholu. S přemírou alkoholu je to těžké, ale bez něho ještě více. Kontroverzní článek na obrazovce počítače má stejnou magickou sílu jako dva litry krabicového vína pro bezdomovce. Tak to je. Statistické údaje nelžou. Ti, kteří vyhledávají na blozích klid a mír, samozřejmě existují stejně jako existují zvolna tající alpské ledovce.
Přiznám se, že ani já nejsem výjimkou. Skutečný dar adrenalinu, který zpomaluje proces stárnutí, mi přinášejí jedině blogové články mých neoblíbených blogerů. Ty mi rozproudí krev v žilách o hodně více než ráno na lačno vypité silné espresso. Zaplať pánbůh za ně! Abych však v diskuzní mlýnici pod emočně vypjatým článkem obstál, bez obranných a útočných strategiích se neobejdu.
Za ty čtyři roky je mi vcelku jasné, že účelem blogové výměny názorů pod kontroverzním článkem není někoho přesvědčit, převychovat anebo myšlenkově obohatit. Každý dříve nebo později pochopí, že pokud vůbec u někoho k nějakému názorovému posunu dojde, tak jedině v přesně opačném směru. Skutečným účelem ve skutečnosti je dostat oponenta do stavu zuřivosti, narušit jeho spokojené trávení dobrého nedělního oběda, pohnout mu takříkajíc žlučí a navodit u něj pocit, že je ve své podstatě neúspěšný neurotik. Problémem však je, že v ohrožení je kterýkoliv účastník diskuze, tedy i já sám.
Bez dobré útočné a obranné strategie se proto nikdo neobejde. Asi nejméně náročnou strategií je tzv. mínusování. Po technické i intelektuální stránce neexistuje nic jednoduššího. Dobře načasované mínus může docela hezky zkazit náladu. Dobré je však útočit v bojovém roji. Mínusovač je totiž v podobné situaci jako útočící včela. „Džignout“ může pouze jednou a to je krutě málo. Pokud však zaútočí celý roj, který za sebou zanechá v těle protivníka dvacet nebo třicet mínusů, tak je to pro oponenta na technické KO. Samozřejmě na každý jed existuje protijed. Tím protijedem je plusování od spojenců, které neutralizuje udělené mínusy. Nejhůře je na tom bloger samotář – ani ryba, ani rak, spíše podivínské dvouhlavé tele. Ten se pomoci, jsa zcela nepochopen, nedočká. Na základě mé zkušenosti není příliš efektivní mínusy nadužívat a stát se plošným mínusovačem. Jeho jed se brzy neutralizuje do neškodné destilační vody. Není mínus jako mínus. Zmije i kobry dobře vědí, že s jedem je třeba dobře hospodařit. Pro používání mínusů je zapotřebí také mít dobrý zrak nebo dobré brýle na čtení. Nejednou se stane, že místo mínusu udělíte plus. Pak už nezbývá než odvolat, co bylo slíbeno a slíbit co bylo odvoláno.
Obdobou mínusů jsou emotikony, jejichž obsluha je už náročnější a to přinejmenším z toho důvodu, že není jednoduché z nabízeného množství najít ten pravý. Navíc většinu emotikonů tvoří pro blogerskou bitvu nepoužitelní veselí smajlíci. Ti jsou k ničemu. V bohaté kolekci jsem nenašel ani jeden s patřičně škodolibým úsměškem. Jak jsem si všimnul, tak k vyjádření negativní reakce se nejvíce využívá zlostí do ruda zbarveného emotikonu s očima vypoulenýma jak tenisáky. Tak asi vypadá nešťastník trpící zácpou, který se zrovna snaží přece jen něco vytlačit. Podle mě jediný vhodný emotikon je osvědčený imperátorský palec dolů. Ten opravdu nikoho nepotěší a přitom není třeba složitě vymýšlet nějakou uzemňující slovní reakci. Kdo rychle nandává, dvakrát nandává. Ale pozor. Ani s palci dolů by se to nemělo přehánět. Účinný je jen jeden chladně udělený ultimativní palec dolů. Čím více palců dolů v řadě, tím větší nebezpečí, že překročíte tenkou hranici mezi dramatem a fraškou. Najednou začnete připomínat komicky rozčileného četníka ze Saint -Tropez v podání Louise de Funése.
Nejnáročnější útočné strategie jsou samozřejmě slovní reakce. Každý spravedlivě rozzuřený bloger, který je z masa a kostí, má sto chutí zahájit čelný útok za použití diskuzních zbraní hromadného ničení. Ty jsou však už delší dobu zakázané a seznam zapovězených výrazů se jen dále rozšiřuje. Tudy cesta nevede. Ostatně granáty s vysoce účinnými fekáliemi, kulometné pásy s patronami v podobě penisu a nástražné džuzny připomínající různé tělní dutiny vedou jen k všeobecnému zmaru, v němž není ani vítězů, ani poražených.
Pořád platí - pomsta a uzený nejlepší jsou studený. Po dobře provedeném střetu by se mělo odcházet jen s maličko povolenou kravatou a u žen s maximálně jedním utrženým knoflíčkem na halence. Ale jak na to. Podle mne nejlepší útočnou strategií je úskočná kvazi-korektnost. Tu vřele doporučuji. Čím stručnější je úskočná kvazi-korektnost, tím má větší negativní účinek na nervovou pohodu oponentního blogera. Naprosto chybné je reagovat na pro vás pobuřující článek několikastránkovým kritickým rozborem. Už jen tím faktem, že jste věnovali svůj drahocenný čas sepsáním kritické oponentury, svému soupeři nesmírně lichotíte, nehledě na to, že pod vaší reakci přiletí hejno mínusových kobylek. Účinné jsou spíše rádoby ustarané reakce. Třeba tyto:
Je mi vás upřímně líto
Neberete náhodou drogy?
Vyhledejte nějakého dobrého psychoanalytika a zase bude všechno dobré.
Příteli, najděte si nějaké hodné děvče. To vám pomůže.
Nebuďte tak zatrpklá. Každý nemůže být krásný.
Máte ve druhé větě nesprávnou interpunkci.
Dobré je také zdánlivě nechtěně zkomolit jméno oponenta. To vždycky zabere. Například místo Matásek napíšete Malásek. Tím u dotyčného umocníte pocit jeho vlastní nevýznamnosti. Samozřejmě, když se ohradí, slušně se omluvíte, že jste se ho nechtěli dotknout. Poté už nemůže váš soupeř smysluplně pokračovat v konverzaci, aby nepůsobil jako neurotický tajtrlík.
Tyhle vysoce efektivní „korektní“ strategie jsou velmi účinné a jejich velkou výhodou je, že se nedají zakázat. Tak do toho!
