neboť stojí na hranici šílenství, trpí syndromem vyhoření a jde po něm koncil složený z rodičů, inspektorů , mecenášů a žáků s poruchami chování.
Žáci s poruchami chování byli vždycky. Jenže tehdy ještě rodiče žáků – darebáků doufali, že jim obecná škola pomůže a jejich nezvedená dítka postaví pěkně do latě, když oni sami to nedokáží. To už dnes dávno neplatí. Já ještě patřím ke generaci, která zakusila ozdravný záblesk výchovného pohlavku anebo drsné „pohlazení“ učitelova palce vedeného od zátylku vzhůru proti směru růstu krátce zastřižených vlasů /tzv. vořech/. Být hodným hochem bylo pro ostudu. Lepanec od učitele byla v klukovské části třídy prestižní záležitost. V těch dobách být žákem s poruchami chování ovšem nebylo žádné terno. Asi už tehdy nějací dětští psychologové existovali, ale nikdo o jejich služby příliš nestál, nejméně pak ti s poruchami chování. Přivolání pomoci psychologa smrdělo polepšovnou. Kdepak psychologa! Rodiče problematických žáků proto doufali, že si s jejich grázlíkem učitelé nějak poradí sami a raději ani nechtěli vědět jak.
Kdyby se to samé dělo dnes, seděla by polovina učitelského sboru za katrem a druhá chodila do práce s elektronickým náramkem na noze. Asi je dobře, že už učitelé nesmějí to co dříve /ostatně to platí i pro rodiče/, ale čeho je moc, toho je příliš. Učitelské povolání se stává stejnou adrenalinovou záležitostí jako účast na vojenské misi v Afganistánu. Rozdíly tu samozřejmě jsou. Učiteli zatím nehrozí, že by ve třídě šlápl na minu nebo se stal obětí sebevražedného žáka darebáka, ale o duševní zdraví přijít klidně může. Navíc voják je po zuby ozbrojen, kdežto učitelé už dávno nemají hole v ruce, nýbrž holé ruce a to doslova.
Přečetl jsem si odborný manuál pro učitele, jak se mají chovat a jak reagovat v kritických situacích, kdy se jim ruka sama od sebe zdvihá k pohlavku.
Příklad č.1
Sociálně a výchovně znevýhodněné dítě opakovaně i po napomenutí, že se to nedělá, plácne paní učitelku přes zadek a přitom se drze směje.
Manuál doporučuje tuto reakci: Snažte se ignorovat vnější podněty a plně se soustřeďte na své vlastní dýchání. Pomalu a zhluboka se nadechněte nosem a nádech směřujte do břicha a přitom v duchu počítejte do pěti. Množství nadechnutého vzduchu musí být příjemné a přirozené. Pak opět nosem vydechněte za doprovodu počítání do pěti. Lze přitom přidat formulku „jsem úplně klidný/á“ a postupně se soustředit na uvolnění obličejového svalstva.
Příklad č.2
Ředitelka za přítomnosti mecenáše školy demonstrativně roztrhne již vyplněné vysvědčení žáka darebáka /a syna mecenáše/ a zvýšeným hlasem vyzve třídního učitele, ať přepíše známky znovu a lépe.
Manuál radí : Začněte dechovým cvičením viz shora. Pokuste se převléci do jiného oblečení, což vám může navodit pocit, že jste někým jiným, než kým jste byl před chvílí v ředitelně. Pomoci vám může poslech oblíbené hudby při cestě autobusem ze školy domů.
Příklad č.3
Máte pocit, že stojíte na hranici šílenství, trpíte syndromem vyhoření a jde po vás školní inspektor.
Manuál zná řešení: Zkuste techniku zvanou „Všech pět pohromadě“, která zabere sotva tři minuty. Posaďte se pohodlně na židli a zavřete oči. Zacilte svou pozornost k palcům u nohou a vnímejte hýždě sedáku, záda opěradla, ruce jednu po druhé a rty navzájem. Uvědomte si, co cítíte v ústech. Na chvilku pootevřete oči a ujistěte se, kde jste a co vidíte. Nyní máte opět všech pět smyslů pohromadě.
Jo učitel, ten tvrdý chleba má.
