Ten, kdo zvonil klíči jen kvůli nedostatku banánů, si vyzvonil banánovou republiku. Proto je pořád naštvanej.
Kdo zná normalizaci převážně jen z vyprávění, musí mít dojem, že starý režim nejspíše dojel na nedostatek banánů. Fronta na banány se stala skoro až kultovní záležitostí. Už si vlastně nejsem jistý, proč jsem tehdy vlastně „zvonil klíči“. Kvůli banánům? Nedávno je u nás prodávali v akci za dvacet korun kilo. Skoro jako brambory. Přesto jsem je nekoupil. A vůbec, po sametu je jakékoliv nakupování totální nuda. Když si zajdu do Albertu, který mám pár stovek metrů od mého bydliště, pro pár rohlíků a máslo, vracím se s trojnásobným nákupem, než jsem měl předtím v úmyslu. Místo šedesáti kaček udělám díru do rodinných financí bratru za pět stovek. Už cestou z hypermarketu si nadávám a než dojdu domů, cítím se jako zpráskaný pes. Po sametovce se opravdu nevyplatí chodit do nákupního centra nenažraný.
Jó to za totáče mně nikdo peníze z kapsy netahal. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem z obchodu odcházel, měl jsem v peněžence tolik peněz jako když jsem do ní vešel. Tehdy bylo i obyčejné nakupování dobrodružná romantika. Dneska si spíše připadám jako domácí vepř, který každý den najde plný žlab. Dnes, kdy vepř/čti konzument/ maloobchodně zkonzumuje o procento méně, než ve stejném období loni, vyhlašují krmiči /čti ekonomové/ poplach. Za normalizace jsem si naopak připadal jako nějaký predátor vyrážející do svého revíru něco ulovit. Tehdy každý z nás byl myslivec nebo rybář. Nádherný čas! Vždyť co je na rybářství krásné? Přece, že nikdo dopředu neví, zda vůbec něco chytí a když chytí, tak dopředu neví, co. A když něco chytí, tak se rozhodně domů nevrací jako spráskaný pes, ale jako hrdý predátor s ulovenou kořistí.
Abych předešel námitkám zdejších nostalgiků, v sedmdesátkách i osmdesátkách se vždycky něco ulovilo. Každý predátor domů přinesl alespoň myšku když už nic lepšího. Ulovit však trofejní kořist – třeba mrazák nebo kolo favorit- chtělo fištrón. Bez přípravy a mnohadenního „zakrmování“ to nešlo. Jako myslivec trofejní parohy na stěně, jsem také měl ještě několik let po sametovce své kapitální úlovky. Padesátilitrový mrazák jsem vyhodil teprve nedávno. Sice jsem měl políčeno na sedmdesátilitrový a moc nechybělo, abych mu jediným plavným skokem strhl vaz. Jenže ve finále bylo stále moc povolaných, ale málo vyvolených. Nebyl jsem sám, kdo dostal echo, kdy přivezou nedostatkové zboží. Taky jsem nebyl sám, kdo patřičně přikrmil odpovědného vedoucího. Jen díky mým ragbyovým dovednostem se mi podařilo složit přede mnou se k padesátilitrovému mrazáku hrnoucího důchodce a tak jsem si tu bílou bedýnku mohl „zaklaimovat“. Kdyby přišlo na věc, tak bych si do ní klidně vyryl korunou i své iniciály. I další tehdejší úlovky : barevná televize, videorekordér a favorit v silniční úpravě /ten mi však brzy ukradl nějaký mrchožrout/ měly svůj dramatický příběh a byly důkazem mého úspěšného predátorství.
Pokud jde o banány, podařil se mi fenomenální kousek. Od jednoho „ovocezelináře“ se mi podařilo ulovit banánovici. Asi nějaká várka shnila ještě před odsunem na banánovou frontu a tak putovala do mače. Jen tak mimochodem, ta banánovice nebyla nic moc, ale tak to u lovu i rybaření bývá. I slavný Vágner uloví obrovitého sumce, políbí mu jeho sliznatou tlamu a pak hodí zpět do řeky. To samé jsem udělal i já s banánovicí. Banán samozřejmě byl vždycky sám o sobě trofejní úlovek a každému přinášel až atavistickou radost z úspěšného lovu. To pak chutnal. Jéje. Vlastně ani nevím proč. Jejich moučnatá sladkost mi nic neříká. Nekupuji je ani ve slevě, i když bych z nich mohl klidně vypálit i kořalku.
Tak jak „trvám na tom, že Plzeň osvobodil Patton“, tak trvám i na tom, že jsme tenkrát nezvonili klíči kvůli nedostatku banánů, ale kvůli nedostatku svobody. A ještě se mi chce říci, že láska možná prochází žaludkem, ale svoboda žaludkem neprochází.
