Četba mého deníku slaměného vdovce je jen pro silné povahy. Doufám, že moje žena, která je v lázních, má omezený přístup k internetu.
Být slaměným vdovcem je něco úžasného, ale jen krátce. Něco jiného je, pokud plně domestikovaný manžel dostane svobodu na víkend a něco jiného, když ji dostane na čtyři týdny. Na začátku se cítí jako nadšený demonstrant z Prahy Letné 1989 mávající domovními klíči a na konci jako tělesně a duševně zdevastovaný Robinson Crusoe na opuštěném /a rovněž zdevastovaném/ ostrově, který netouží po ničem jiném, než po návratu vlády pevné ruky.
Jako momentální slaměný vdovec, který ještě neví, zda-li tolik štěstí a svobody přežije, se teď s vámi podělím s dosavadním průběhem svého slaměného vdovství.
První chybu jsem udělal v tom, že jsem nevyužil svého blogu a nedal s patřičným předstihem vědět, že brzy budu volný. To moje žena, která si odjela do lázní, to má mnohem snazší. O tom, že je na pár týdnů volná, ví celé lázně a nejbližší okolí. Nejsem tak naivní, abych předpokládal, že bude na potkání každému lázeňskému švihákovi preventivně oznamovat slovy písně od Petry Janů, že „už nejsem volná“.
Jak tak o tom přemýšlím, tak je vlastně dobře, že jsem nikomu, kromě kámošů z mokré čtvrti, nic neřekl. Připravil bych se tak jen o iluzi, že spousta žen nečeká na nic jiného, než na mé přechodné zakázané uvolnění.
Každý začátek slaměného vdovství v mnohém připomíná vstup do nebeského ráje:
-Manželka s těžkým kufrem právě odjela. Amatérsky hraný smutný výraz ve tváři se mi rozpouští jak sníh ve sklářské peci. Hurá, svoboda! Tak nějak jsem se naposledy cítil, když mi právě skončila vojna.
- Další dny v mnohém připomínají adrenalinovou dovolenou na zotavenou. Dělám si co chci, či spíše nedělám, když nechci. Bez „sokolího oka“ je fajn. Chladně neosobně uklizený byt se zvolna mění v přirozeně neuspořádané hnízdečko, ve kterém je příjemně. Třetí večer jsem to však s čerstvě nabytou svobodou přehnal. Není mi právě nejlépe. Možná jsem těch pět piv s třemi panáky Republiky z Plzně Božkova neměl míchat.
-Hospodská strava mi už někdy leze krkem. Občas si vařím sám, ale umím jen minutková jídla. Kromě toho po každém takovém vaření zůstane kupa neumytého nádobí. Nevím, kde je Jar. Naštěstí plný dřez nikomu nevadí. Po týdnu zjistím, že někomu přece jen vadí. Mně. Není hnusnější práce, než umývat nádobí s již zaschlými zbytky jídla.
-Absolutní domácí svoboda, kdy se nemusím na nikoho ohlížet, je prima. Začínám si však připadat jako průtokový ohřívač a bioplynová stanice zároveň.
- Včera jsme se po tenise bavili, že jednoho našeho společného známého našli v bytě skoro mrtvého. Klepla ho mrtvička. Večer jsem si pro jistotu změřil tlak. Sto čtyřicet na devadesát! Naštěstí mám u sebe chytrý telefon. Ten by mi však byl platný jako mrtvému pršiplášť, pokud bych upadl do neočekávaného bezvědomí. Musím říci ženě, ať mě volá častěji.
-Žena si mou žádost blbě vyložila. Myslí si, že na ni žárlím. To ale není vůbec pravda! Vlastně tak trochu je. Patnáctý den svobody už ze mě udělal polovičního vagabunda. Asi bych se měl přece jen holit častěji než jednou týdně. Strniště je teď prý sexy, ale asi jak u koho. U mě rozhodně ne.
- Definitivně docházím k závěru, že by bylo rozhodně lepší variantou, kdybych na čtyři týdny jel do lázní já a žena zůstala doma. Každopádně je mnohem lepší stát se lázeňským švihákem se zajištěným all inclusive, lékařskou péčí a hýčkán hbitýma rukama masérek než zůstat slaměným vdovcem.
- Našel jsem si na internetu, jaký má slovo -slaměný vdovec- význam. Pochází z německého slova Strohman, což v překladu znamená slaměný muž a přeneseně hastroš do polí. Když se na sebe sebekriticky podívám do zrcadla, tak po dvou týdnech se ze mě stal hastroš jako když vyšije.
- Na konci třetího týdne je mi jasné, že pokud neklepne pepka mě, tak určitě manželku až se vrátí a uvidí ten hrozný nepořádek. Jestli chci, aby jejím příchodem zároveň skončila i má čtyřtýdenní sexuální absence, musím poslední dny svobody vyměnit za tábor nucených domácích prací.
Na tomto místě můj deníček zatím končí...
