Ženská pomsta si v ničem nezadá s tou mužskou. Mužova pomsta připomíná zničující sopečnou erupci nebo ránu kamennou sekerou. Ženská pomsta je ve své měkkosti jako bezedná bažina. Oběť umírá pomalu a mučivě.
Vždy, když ses v koupelně chystal na naše večerní milování, představovala jsem si tě jako velikého čmeláka. Ležela jsem ve své růžové noční košilce a poslouchala monotónní bzukot tvého holícího strojku. Bzzzz,bzzzz. Těžko bys pochopil, jak mě mohlo něco tak komického, jako tvá pyknická postavička v příčně pruhovaném froté pyžamu, vzrušit. Měl jsi to se mnou snadné, až příliš snadné.
Z koupelny opět až sem do ložnice doléhá hmyzí bzukot tvého strojku, ale v postýlce na tebe nečeká růžička voňavá, ale masožravá rosnatka. To ty ovšem nevíš, čmeláčku můj nebohý. Dnes večer tvé přípravy trvají dlouho, mnohem déle než jindy. Určitě se řídíš pokyny MUDr. Honzátka – sexuologa, který už dva měsíce léčí tvou psychogenní impotenci. S hrůzou jsi totiž zjistil, že to s cizí najednou nedokážeš. I kdybys sebevíce chtěl, nedokážeš to. Něco se na dé jedničce mezi tvým mozkem a tvým nářadíčkem pokazilo. Za tvé vzplanutí k vzácné orchidei, mnohem krásnější, než-li jsem já ubohá růžička šípková, jsi zaplatil sebedůvěrou, která je nezbytnou pohonnou hmotou mužství.
Tvá chlapácká tvrdost byla vždy křehká jako porcelán. Ach ano, dostal jsi se do veleúspěšné kategorie pánů, kteří vyměnili bavlněná trička za perfektně padnoucí obleky. Rychle sis zvykl na luxus. Jen tvá manželka zůstala v kategorii standard. Stala jsem se obyčejnou ženou neobyčejně úspěšného muže. Jen já jsem ale věděla, že ve skutečnosti jsi jediný veliký uzlík nervů. Vždy, když jsem před Tím láskyplně masírovala tvou pochroumanou krční páteř, cítila jsem, jak se tvé zablokované zádové svalstvo uvolňuje a jak se pak uvolňuješ celý celičký. Tvé tělo rozmrzalo zvolna, jako zem po dlouhé zimě. Pomalu, pomaloučku jsem tě převáděla po úzké lávce z velkého světa plného úkladů a nebezpečenství do útěšného azylu mé měkké náruče, v níž jsi se probouzel v silného muže. Tu lávku jsem znala jen já. Jediná ženská na celém světě.
Rozhodl ses dovršit svůj triumf a vyměnit svou unavenou manželku za atraktivní krasavici. Už dlouho jsem se bála té chvíle a tušila jsem, že jednou neodvratně přijde. Na to jsem tě znala až příliš dobře. Hořce jsem se smiřovala s faktem, že si jednou najdeš milenku, abys uspokojil svou ješitnost. Věř, že jsem byla připravena spokojit se i s drobečky tvé přízně, stačilo by mi málo. Byl jsi však nesmírně krutý. Ten večer, co jsi mi bez sebemenší snahy alespoň o milosrdnou lež oznámil, že mezi námi je definitivní konec a odjel jsi na tři týdny se svou novou láskou kamsi do Karibiku, připadala jsem si jako uklizečka, která dostala okamžitou výpověď z pracovního poměru. V jednu chvíli jsem dokonce myslela na sebevraždu. Můj milý čmeláčku, roky jsi s jistým pobavením sledoval mou snahu shodit nějaké to kilo, abych se ti aspoň trochu líbila. Fakt jsem se snažila. To bys nevěřil, jak účinnou odtučňovací kůrou je zrada milovaného muže. Za prvních čtrnáct dnů po našem rozchodu jsem zhubla deset kilo. Nedokázala jsem do stresem sevřeného žaludku vpravit ani krajíček chleba s máslem. Tak uplynul měsíc. Na pokraji zhroucení jsem čekala na den, kdy se vrátíš opálený jižním sluncem a vnitřně prozářený svou novou láskou. Byla jsem připravena přijmout jakoukoliv podobu kapitulace v naději, že mě nevyhodíš rovnou na ulici. Když jsem zaslechla cinkot klíčů, roztřásla jsem se po celém těle. Pak však přišel šok. Přede mnou stála jen troska.
Když jsi asi třetí noc svých líbánek nečekaně selhal, stal se pro tebe pětihvězdičkový tropický ráj na zemi peklem. Ta, která tě dokázala převést přes úzkou lávku, byla tisíce mil daleko. Čekalo tě osmnáct nocí, jedna strašnější než druhá. S děsivou pravidelností se konala další a další repríza tvého selhání. Nakonec jsi se zhroutil.
Tvůj problém se zašmodrchal tak, že ani věhlasný sexuolog MUDr. Honzátko ti nedokázal pomoci. Všechno totiž vězelo v tvé hlavě. Pak však přišel na geniální nápad. Zázračným lékem jsem se měla stát já – podvedená manželka. Mudr. Honzátko mě pozval do ordinace. Nevím, co jsi mu napovídal, ale pokládal mě za milující ženu, která tě chce zachránit. Prý hrozí nebezpečí, že tvá psychogenní impotence by se mohla proměnit v impotenci fyziologickou. Pak mi sáhodlouze vysvětloval, jak mám postupovat až To spolu opět zkusíme. Všechno jsem znala, nic nového pod sluncem mi neporadil.
V koupelně už je ticho/už jsi dobzučel/. Teď nejspíše relaxuješ anebo se podrobuješ autosugesci, přesně podle návodu MUDr. Honzátka. Podle jeho rady sis oblékl své staré příčně pruhované pyžamo. Prožil jsi v něm mnoho bohatýrských nocí. Každý detail má svou důležitost. Nejdůležitější jsem však já – planá růžička šípková, která by tě měla převést po úzké lávce. I kdybych tě chtěla zachránit, už bych to stejně nedokázala. Už tě nemiluji. Navíc tě ani zachránit nechci.
Konečně přicházíš. „Tak jsem zde, tvůj čmeláček.“ Díváš se na mě prosebným skoro až psím pohledem. Je mi tě líto, ale lítost je pro opuštěnou ženskou po čtyřicítce neúnosným rizikem.
„Tak prima,“ vyhrnula jsem si růžovou noční košili. „Tak si čmeláku připrav to tvý velký žihadlo..a dělej, nemám moc času!“
V té chvíli jsi přestal existovat.
