Sestrička z Kramárov – hrála se v devadesátých letech ve všech rádiích. Já teď však intenzivně myslím na jinou sestřičku. Na sestřičku z Thomayerovy nemocnice, o které nejspíše nikdo žádný písňový text nesloží.
Patřím ke generaci, která svou první polovinu života prožila v době, kdy zdravotní sestřičky ještě nosily bleděmodrou uniformu s bílým čepečkem ve vlasech. „Usmievavá, modro – biela, podobá sa na anjela“, inspirovala jedna z těch dobrých víl Borise Filana k napsání textu velkého hitu skupiny Elán. Sestrička z Kramárov – hrála se v devadesátých letech ve všech rádiích. Já teď však intenzivně myslím na jinou sestřičku. Na sestřičku z Thomayerovy nemocnice, o které asi nikdo žádný písňový text nesloží.
Příběh sestřičky z Thomayerovy nemocnice nejspíše překryjí jiné dramatičtější události, které nás všechny v nejbližších týdnech čekají, i když budeme, doufejme, ušetření italské nebo španělské varianty. Třeba se nakazí a nedejbože zemře nějaká mnohem významnější osobnost či celebrita. Příběh jedné sestřičky, která se z minuty na minutu dostala do mediální mlýnice, jež ji nakonec semlela na prášek, se zapomene. Nemá smysl někoho v této i tak dramatické době dramaticky obviňovat. Když se kácí les, létají třísky. Tomu se úplně zabránit nedá. Ne každý má na sobě pověstný gumový plášť, po němž sklouzne každé bláto. To, jakou sprškou museli proběhnout všichni naši polistopadoví premiéři, by asi normální člověk bez újmy na duševním zdraví nezvládl. Politická scéna dost připomíná velkou klec, za kterou si to mezi sebou rozdávají bojovníci MMA. Pro diváka zvenčí je až nepochopitelné, co všechno tito lidi zvláštního ražení snesou a jak málo jsou zranitelní. Nedejbože, když se do jejich boje, který jim kromě ran přináší i moc a slávu, připlete někdo, kdo by mohl ovlivnit jejich závěrečné bodové ohodnocení. Pokud jsou to novináři, nic strašného se neděje. Ti jsou součástí celého toho cirkusu. Ví, do čeho jdou, jsou to profíci. Zaplněné arény se nebojí ani celebrity všeho druhu. Žít v lesku všeobecné pozornosti je pro ně drogou, po které někdy bolí hlava, ale bez ní by je bolela ještě více. V dnešním světě sociálních sítí to vypadá, že snad už každý je hnán touhou sdílet svůj osobní život s anonymním davem, mít co nejvíce internetových přátel – čím více tisíců, tím lépe. Čím kontroverznější sdílení, tím více publicity, však to známe.. I negativní publicita je publicita a o tu jde.
Ve skutečnosti je to všechno jen klam. Naprostá většina lidí chce žít svůj obyčejný život a netouží po lesku jakékoliv slávy. Jejich existence je nenápadná a nepřitahuje širokou pozornost. Takový byl asi i život sestřičky, která před několika dny zemřela na infarkt. Neznám ani její jméno, ale z toho mála, co jsem si o ní přečetl, vím, že byla výborná zdravotní sestra, které si všichni vážili a oceňovali ji. Své profesi dávala maximum. Není těžké si domyslet, jak si na své profesionalitě, na tom, co dělá, zakládala. A pak se to stalo...Nákaza pacientů a zdravotnického personálu ve významné pražské nemocnici podílející se na boji s koronavirovou nákazou byl průšvih, zvláště v době, kdy byla veřejnost pobouřena nedostatkem ochranných prostředků. To, co se přihodilo, naráz nabylo celostátního významu. Kritika ze strany ministra zdravotnictví a jeho náměstka nebyla brutální a stejně tak ani mediální ohlas. Z pohledu těch, co mají nastavený práh bolesti dostatečně nízko, nešlo vlastně o nic. Banální záležitost. Přílišná poctivost a nadměrně vyvinutý pocit zodpovědnosti bohužel činí člověka svým způsobem bezbrannějším. Dovedu si představit ten krunýř, který sestřičku z Thomayerovy nemocnice svíral na hrudi. Ne každý snese koňskou dávku stresu, zvláště, když je oslaben nemocí. Nemá cenu kohokoliv obviňovat, ale je mi to líto.
