Ve středu, za všeobecného nezájmu médií, jsem prostřednictvím České pošty s.p. převzal vedlejší literární cenu čtenářské ankety iDnes -Bloger r. 2018-. Konkrétně se jednalo o dárkovou poukázku na zboží ve výši 700 Kč.
Samozřejmě fakt, že jsem se ocitl mezi vylosovanými, by se dal interpretovat i jinak. Prostě jsem byl vytažen z osudí jako ten příslovečný bílý králík z kouzelnického klobouku. Jak se říká, nejhloupější sedlák ve vsi má největší brambory. Někomu by se také mohlo zdát označení nákupního poukazu na knížky za literární ocenění za značně nadnesené, ale proč bych nemohl označit cenný papír směnitelný za libovolnou literaturu literární cenou?
Nijak se nezlobím na pořadatele, že nám deseti oceněným /ano trvám na tomto označení/nebylo umožněno převzít výhru na závěrečném ceremoniálu. I na jiných obdobných akcích nebývá předávání vedlejších cen /např. za nejlepší filmovou klapku nebo za nejlepšího asistenta pomocného režiséra/ na programu slavnostního večera. To chápu. Na druhé straně musí každý pochopit i mě, že jsem chtěl prožít při předávání literární ceny svých patnáct vteřin slávy, což je však zcela nad síly obchodně těžkopádné České pošty s. p., která mi měla výhru doručit. Už dávno neplatí, že doručení expres zásilky je malý úřední rituál ne nepodobný podepsání mezinárodní smlouvy. Doručovatelky zásadně chodí s doporučenými zásilkami dopoledne, kdy není nikdo doma. Teď nedávno jsem četl, že doručovatelka zcela nečekaně zastihla adresáta. Ten ji otevřel dveře zrovna, když mu strkala do schránky oznámení od kdy a dokdy si může zásilku převzít. „Jé, promiňte, já jsem si ten váš balíček ani nevzala sebou.“ I kdybych byl ochoten připlatit za malý úřední rituál, kdy by mi výhru doručil pošťák v nějakém dobovém poštovním stejnokroji a případně zatroubil na úřední trubku „jéde, jéde poštovský panáček, jéde, jéde poštovský pán“, stejně bych byl odmítnut.
Rozhodl jsem se, že v žádném případě nenechám předání mé „první literární ceny“ na České poště. Proto jsem dopředu místní pobočku požádal, aby mi dali avízo, až zásilka dojde na poštovní úřad a já si pak zařídím předání vedlejší literární ceny sám. Měl jsem dvě možnosti. Ta jednodušší byla, že bych využil svých kontaktů u zdejšího okresního soudu. Nebyl by problém, aby mi byla zásilka doručena s veškerou parádou uniformovanými členy justiční stráže. Jenže předávací rituál by se až příliš podobal doručení výzvy k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, zvláště, když by uniformovaní příslušníci přijeli vozidlem nápadně se podobajícím zelenému antonu. Zjistil jsem však, že sdružení místních divadelních ochotníků zřídilo malé eseróčko s názvem „Dobrou zprávu vám přicházím dát“. No to je super! Takové konkurence by se oprávněně mohla Česká pošta bát. Jak jsem později zjistil, tak tato společnost se zatím především specializovala na doručování svatebních oznámení, oznámení o ukončení vysokoškolského studia a podobných radostných událostí. S doručováním nákupních poukázek však zatím žádnou zkušenost neměla. Nakonec jsem se dohodl /asi za cenu hodnoty vyhrané nákupní poukázky/, že by mi zásilku doručily dvě dívky v hanáckém kroji, které by nejprve zazpívaly hanáckou lidovou „Čí só hode“ /pro osvěžení jedná se o text „čí só hode,naše hode,pojďme stará do hospode, hojá,ja,hojá ja, hojajá ja“/ a pak mi předaly samotnou zásilku.V ceně byl i polibek. Moc se mi ten nabízený scénář nelíbil, ale jiný společnost -Dobrou zprávu já přináším vám- neměla. Nezlobte se, ale řekl jste nám to moc pozdě. Teď už nic jiného nacvičit nestihneme. Vaše objednávka je navíc velmi ojedinělá. Nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Předávací rituál nemusí být nezbytně slavnostní. Hanačky, které jako kdyby vystoupily z obrazu Joža Úprky, jo to beru.
Všechno nakonec dopadlo jinak. Ve středu v nezvyklém odpoledním čase najednou zazvonil zvonek. Pošťačka! „Tady mi to jen podepište!“ Jako opařený jsem uchopil nabízenou propisku a na místo, kam ukázala prstem, jsem se podepsal. Pak mi předala doporučenou zásilku s výhrou. Za tři vteřiny už nebylo co řešit. Tak to jsem zase dopadl. Jako sedláci u Chlumce.
