Počkal na ni před soudní budovou. Zdržela se ještě krátkým rozhovorem se svým advokátem. „Vezmu tě autem,“ nabídl se a pootevřel dvířka. Chvilku váhala, ale nakonec lehce pokrčila rameny a přisedla.
„Domů?“ řekl s mírnou ironií. Neznatelně se pousmála, ale neřekla nic. Zařadil rychlost.
„Doufám, že se teď na nás nedívá paní soudkyně. Ještě by mohla rozsudek zrušit.“
„To už nemůže ani ona,“ konečně něco řekla. Celý zbytek jízdy už spolu nepromluvili.
„Tak konečná“, zastavil před domem, kde spolu prožili deset let společného života. Starý činžák postavený ve funkcionalistickém slohu vypadal zvenku omšele, ale prostorný byt i s komůrkou pro služku jim kdekdo záviděl. Obešel vozidlo a galantně ji otevřel dvířka. Oba měli sváteční oblečení, jako kdyby se vraceli z oslavy kulatého výročí svatby.
„Tak poslední hodina našeho společného života,“ řekl zamyšleně, než zasunul klíče do zámku. Přehnaně tiše, jako kdyby se báli, že probudí dítě, prošli předsíní.
„Koukám, že ses ještě nezačal stěhovat.“ Všude bylo uklizeno. Podlaha se leskla jako zrcadlo. Přesně na tento okamžik čekal.
„Nechám vám tu všechno“, řekl dramatičtěji než zamýšlel.
„Ne, to ne,“ zakroutila hlavou. Sama jsem řekla, že malý pokoj si vezmeš. Nemám zájem tě...oškubat“, chviličku hledala vhodný výraz.
„Já vím.“ Odvážil se položit dlaň na její paži. „Prostě chci, abychom se rozešli jako přátelé.“
Stiskla rty.
„Prostě si vezmeš malý pokoj a taky knihovnu.“
„Knihovnu?“
„Ano knihovnu. Neříkej, že nepotřebuješ knihovnu.“ Dlouze se na něho podívala.
„Chceš za sebou spálit všechny mosty, že je to tak,“ řekla bez otazníku na konci věty.
„Mám pro tebe připravené pohoštění,“ rychle změnil téma. „Je to velké překvapení, uvidíš.“ Bez odporu se nechala dovést do jídelny, která tvořila samostatnou místnost. S lehkou nervozitou naslouchala šramotu z kuchyně. Trochu se ji svíral žaludek.
„Tady je káva. Pravá turecká, dvakrát jsem ji nechal přejít varem.“ Pak se znovu vrátil do kuchyně a přinesl mísu s koláči.
„Je libo koláčky?“
Nedokázala skrýt ohromení.
„Snad jsi je nepekl. Tomu nevěřím.“
„První pokusnou várku jsem musel vyhodit do popelnice, ale ta druhá se mi už celkem povedla.“
Vytřeštěně se dívala na dozlatova upečené koláčky. Pamatovala doby, kdy nedokázal pořádně uvařit ani brambory.
„Tak ochutnej.“
„Já nemohu. Nezlob se.“ V celém bytě se rozhostilo tíživé ticho.
Blázne..“, řekla tiše a odběhla do koupelny. I jemu se najednou sevřelo hrdlo. Uvědomil si, že podobné koláčky se pečou na svatbu. Svatební koláče! Jak ho vůbec něco tak morbidního mohlo napadnout. Když se vrátila, přinutil se k několika soustům.
„Když jíš, vezmi si alespoň talířek,“ sotva slyšitelně ho napomenula. „Vždycky ti to říkám, ale marně.“ Mluvila se sklopenou hlavou. Nechtěla, aby viděl červené skvrny na její tváři. Naštěstí rychle bledly.
„Vezmi si ten talířek“,řekla důrazněji. „Určitě máš nadrobeno i na kalhotách.“ Konečně poslechl a s okázalým nesouhlasem si přinesl podšálek.
„Není něco v televizi?“ zeptala se. Po paměti sáhl po televizním programu. Neuvědomil si, že si noviny přihlásil na svou novou adresu. Fakticky zde už neměl co dělat. Nazdařbůh zmáčkl tlačítko na ovladači.
„Zas ten pitomý hokej“, vzdychla.
„Za deset let našeho manželství jsi se nenaučila rozeznat fotbal od hokeje. Kolikrát ti mám vysvětlovat, že trávník a led nejsou totéž a že puk je takhle malinkej a kopačák takhle velikej.“ Oba si vzájemné škorpení užívali. Podvědomě tušili, že právě na tyhle drobnůstky budou jednou nejvíce vzpomínat.
„Jak to vypadáš!“
„No, co je zase?“
„Tak nemůžeš mezi lidi, co si jen řeknou.“ Koukl na pomačkané kalhoty. Žehlit se zatím pořádně nenaučil. Pak se podíval do jejích pomněnkových očí. Uhnula pohledem, ruce ji klesly do klína.
„A kdy mi to vlastně jede?“ zeptala se lehce zastřeným hlasem.
„Ach jo. Nebýt mě, ujely by ti v životě všechny vlaky...Jede ti to za necelou hodinu.“
„Budu už muset jít,“ vzdychla, ale dál zůstala sedět.
„Budeš tu i s Michalem?" přece se nakonec odvážil zeptat.
„Nevím.“ Zvedla se a začala se chystat k odjezdu. „Zatím se mu tu nepodařilo sehnat práci. Není to tak jednoduché, jak si myslel.“ Pátravě na něho pohlédla. V jeho obličeji však nezachytila ani stín škodolibého zadostiučinění. Nic, absolutně nic. Rychle překonala chvilku slabosti. Mrkla na hodinky.
„Ještě bych to mohla stihnout. Rychle mi dones prkno, přežehlím ti aspoň gatě. Nebudeš tu chodit jako vagabund.“
Protočil panenkami, ale její příkaz splnil. Když ji jen ve slipech podával pomačkané kalhoty, na chvíli se vzájemně dotkli. Oběma se chvěly ruce.
