To, že měl občas rande se svou bývalou ženou, si raději nechával pro sebe. Málo čím se mohl chlubit a tímhle už vůbec ne.
Darovala mu svobodu v době, kdy mu ještě nebylo ani padesát. Právě tehdy občas koketoval s myšlenkou svůj život radikálně změnit a dát mu nový smysl. Když se však ve vinném sklípku kamarádům svěřil, že by rád ještě zkusil v životě absolvovat druhé kolo a tentokrát ovšem lépe, vysmáli se mu. „Podívej se na sebe do zrcadla a pak na svou o deset let mladší manželku. Hraješ vyšší ligu než si zasloužíš.“ Než si tu pravdu dokázal pořádně srovnat v hlavě a vrátit se na pevnou zem, zůstal sám. Nakonec to nebyl on, ale ona, která opustila stagnující společnou domácnost.
Zmohl se jen na pár krátkodobých známostí, jež nikdy nevydržely déle, než pár měsíců a nakonec rezignoval. Brzy si zvykl na staromládeneckou samotu, která mu přinášela do té doby nikdy nevídanou svobodu. Vždycky po ni toužil, ale teď se mu slila v jakési bezčasí, ve kterém týdny a měsíce svištěly kolem něho jako atomové částice v obřím urychlovači. I přesto měl pocit, že se veškerý čas zastavil. Žil svůj život v poklidu dál, ale s nikým ho už nesdílel. Snad i proto ho přestalo bavit jezdit na poznávací zájezdy nebo chodit do divadla. Ze svých pravidelných denních rituálů vypustil holení. Proč a pro koho? Jak moc za ty dlouhé roky svobody zpustl si však plně uvědomil až ve chvíli, kdy ho jeden podvečer poprvé nečekaně navštívila. Stěží dokázala zakrýt své zděšení.
„Co, co tu děláš?“ Projel si rukou bradu podobající se podzimnímu strništi. „Měla jsem tu po dlouhé době cestu, tak jsem se chtěla podívat jak žiješ. Mám raději jít?“
„Ne, ne. Jsem rád, že jsi přišla, jen nejsem na tak vzácnou návštěvu připravený. Dáš si kafe?“ Káva byla vyčpělá a hnusná, ale statečně ji usrkávala. Konverzace však chvílemi vázla. Nepamatoval si, kdy naposled byl v tak bezprostřední blízkosti hezké ženy. Vždycky se vedle ní cítil starý a šedivý, ale teď jako kdyby se jejich i tak vysoký věkový rozdíl ještě zdvojnásobil.
„Asi máš teď nádherný život. Ani nechci vědět, s kým a kde žiješ, umřel bych závistí.“
Pousmála se. „Nestěžuji si, ale to nechme být. Ty, jak koukám, jsi zůstal sám.“
„Ano, úplně sám.“ Nemělo cenu předstírat, že je bůhvíjak úspěšný a šťastný.
„Pár ženských jsem měl, ale žádná zdaleka nebyla jako ty.“
Oči ji zajiskřily. „To bych prosila!“ Pak posmutněla. „Neměl bys zůstat sám. Podívej se na sebe a kolem sebe.“
„Připadáš si asi jako anglická princezna na návštěvě v africké chatrči.“
„Skoro ano.“
Když se loučili, obával se, že už nepřijde. Byla to od něj zoufalost, ale právě ta mu dodala odvahu. „Byl bych strašně rád, kdybych tě mohl ještě někdy vidět. Mohl bych tě třeba pozvat do kavárny na náměstí, pamatuješ..“ Souhlasila a tak se začali nepravidelně setkávat. O svých současných životech však spolu skoro nemluvili, spojovala je jen jejich společná minulost.
„Byla jsi se mnou aspoň někdy šťastná?“zeptal se ji, když už spolu všechno probrali.
„Ale byla a docela dlouho. Až později se něco mezi námi stalo.“
„Nikdy jsem na tebe nepoložil ani ruku.“
„To ne, ale vzpomeň si,jak jsem si tenkrát koupila kabelku. Donutil jsi mě, abych ji vrátila zpět do obchodu. Ani nevíš, jak mi tehdy bylo.“
Na tu příhodu si nevzpomněl, ale vzpomínal si na jiné věci, za které se teď styděl.
„Musel jsem být hrozný.“
„Tak hrozný jsi zase nebyl. Nebyla to jen tvoje vina. Když jsem od tebe odcházela, už jsem tě sice nemilovala, ale pořád jsem tě měla ráda.“
Jenže on ji miloval i tehdy a miloval ji i teď.
„Stalo se, co se nemělo stát. Šíleně jsem se do tebe zamiloval.“
Bylo to poprvé, kdy mezi nimi došlo k fyzickému kontaktu. Pohladila ho po ruce a obdařila ho posmutnělým pohledem.
„Asi bychom se už neměli scházet. Vidím, jak tě ta naše setkání ničí. Trápíš se.“ Opravdu se trápil. Každý to na něm poznal. Není nic horšího, než se znovu beznadějně zamilovat do své krásné bejvalky. Když se do ní zamiloval před mnoha lety poprvé a jeho láska byla opětována, měl pocit, že by mohl skály lámat. Nyní se jeho zamilovanost podobala spíše nemoci, která mu vysávala životní energii. „Už nemám život a dokonce i má postel se mění na nástupiště stanice, když odcházíš...“ opakoval si slova jeho nejmilejšího francouzského šansonu, jehož text si kdysi sám pro sebe přeložil z francouzského originálu.
„Než odejdeš, chtěl bych se tě ještě dotknout.“
„Máš to tu jako v muzeu. Jsou tu všude kolem věci, které jsi už měl dávno vyhodit.“ Pak se však nad ním smilovala. „Dobře, ale musíme si pomoci." Chvíli se hrabala v kabelce a pak vytáhla malé psaníčko.
„Drogy?“
„Čeho se bojíš? Vezmeme si to napůl.“ Vzala jeho ruku a položila si ji na ňadra. „Uvolni se a představuj si, jak jsme spolu zase v tom našem hotelovém pokoji. Chemie a fantazie dělá divy.“ Po chvíli se obývák se starým nábytkem začal zvolna přeměňovat v hotelový pokoj, kde kdysi spolu strávili svou první společnou dovolenou. Pod její měkkou hrudí cítil bít její srdce. Více nežádal a jen si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila.
Doktor vstal od nemocničního lůžka zemřelého. „Měli bychom to oznámit jeho příbuzným,“přikázal staniční sestře. „Chodil za ním někdo na návštěvy?“ Sestra zakroutila hlavou.
„Nikdo. Byl fakticky úplně sám. Jeho dcera se odstěhovala do Anglie a žena mu asi před patnácti lety zemřela.“
