Situace na Ministerstvu zahraničí je nepochopitelná. Pan Poche dělá nepochopitelné věci a předseda vlády to nechápe.
Podle všeho působení pana Pocheho na Ministerstvu zahraničních věcí skončí jak ve filmové pohádce Šíleně smutná princezna. Pan Poche, v té chvíli opuštěn i vlastní stranou, vykřikne : Chopte se mě pochopové! Pochopové se pana Pocheho chopí a vyvedou. Tím skončí další kapitola odcházení ČSSD do nicoty. Pak bude následovat kapitola – Já jsem Hamáček a kdo je méně-.
Přitom je všechno zdánlivě jednoduché a pochopitelné. Podle koaliční smlouvy uzavřené mezi hnutím ANO a ČSSD je výsostným právem každé smluvní strany, koho si na „přidělené“ ministerstvo vybere. Předsednictvo ČSSD si odhlasovalo pana Pocheho. Přes tohle by zdánlivě neměl jet vlak. V předloženém návrhu předkládaném prezidentovi by tedy měl být Miroslav Poche. Ten tam ale nebyl. A od této chvíle začíná zvláštní groteska, u které se však nikdo nesměje. Ministrem zahraničí je Jan Hamáček, který je předsedou ČSSD, jejíž nejvyšší stranický orgán trvá na tom, aby byl ministrem Miroslav Poche. Trvá na tom i Jan Hamáček, i když on sám tuhle funkci vykonává. Inu jak se to vezme. Jan Hamáček přímo uvedl, že reálně bude ministerstvo řídit Miroslav Poche a taky tak činí. Předseda vlády Andrej Babiš ,asi v důsledku obrovského návalu práce, nějak tuto skutečnost nezaznamenal a včera uvedl, že nechápe proč je na Ministerstvu zahraničí pan Poche. Vůbec tomu nerozumí. Poche zase nerozumí tomu, proč už dávno není jmenován, když ČSSD na něm jako ministru zahraničí trvá. Text uzavřené koaliční smlouvy a znění Ústavy dává nepochopenému panu Pochemu za pravdu.
Jenže Ústava i koaliční smlouva nejsou nic než-li potištěným papírem a ten se neumí bránit. Ten „papír“ musí být někým bráněn, neboť on sám tuhle schopnost nemá. Vždycky to tak v historii bylo a vždycky to tak i bude. Také platí, že bez žalobce není soudce. Prezident poprvé v historii České republiky aktivně zasáhl do složení vlády a s veškerou pravděpodobností překročil rámec Ústavy. Alespoň formálně „poškozeným“ je předseda vlády Andrej Babiš. Jenže on se poškozeným necítí spíše právě naopak. Ve skutečnosti je politý splašky Jan Hamáček, který je lidově řečeno pro srandu králíkům, ale ten zase není oprávněn obrátit se na Ústavní soud. Miroslav Poche navíc není právě ten, kvůli kterému by se svolávaly demonstrace na Václaváku. Pražané o něm ví své. Před očima nám tak běží nepovedený a nezáživný film pojednávající o boji za charakter parlamentní demokracie. I bárka sociální demokracie se nám nepotápí nijak dramaticky. Žádný Titanik to tedy není. Potápí se pozvolna a nudně. Možná se nakonec ani nepotopí a bude bloudit po našem malém vnitrozemském moři jako ta záhadná loď bez posádky, která se nedávno zjevila u břehů Barmy.
Vše se prý vyřeší v říjnu po senátních volbách. Jak asi dopadnou, dávají tušit předvolební průzkumy. ČSSD už dokonce sama avizuje, že dostane opět pěkný výprask. Je to strana, která trpí Stockholmským syndromem, neboť přinejmenším alespoň jedna její polovina adoruje současného prezidenta, který ji ve skutečnosti systematicky škodí. Takže závěr nakonec vyznívá optimisticky. Umírání ČSSD rozhodnou demokratické volby.
