Ve městě, kde žil a psal své romány Franz Kafka, se může odehrát cokoliv. Třeba i politický psychothriller.
Začátek příběhu by vycházel z naší důvěrně známé politické reality...Na tomto místě si však dovoluji upozornit, že všechny postavy děje jsou smyšlené, i když jejich podobnost s postavami skutečnými není až tak zcela nenáhodná.
Do sídla hlavy státu nastoupil nový mluvčí. Všichni před ním u kontroverzní ale verbálně zdatné hlavy státu nevydrželi déle než pár týdnů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nový mluvčí, do té doby neznámý redaktor časopisu Zdraví zvířat, dopadl lépe. Mediální scéna, která kontroverzní hlavě státu věru nepřála, se vrhla na trochu pitoreskně působícího mluvčího jako zdivočelí vlci. Mluvčí se tak v podstatě stal králem komiků, aniž by vystupoval v jediné veselohře anebo alespoň v kabaretu. Tedy on ve skutečnosti v kabaretu vystupoval, ale nikoliv on, ale známý herec, který ho velmi zdařile napodoboval. Všichni se dobře bavili. Legrace neměla konce. Čas mluvčího, kterému se smála skoro celá republika, se evidentně naplňoval.
Naplňoval, ale nenaplnil. Jeho šéfovi, který rád používal vůči svým politickým protivníkům bonmoty, už humor docházel. Když se pokusil o bonmot, nesmáli se mu ani jeho oddaní příznivci. Hlava státu, která dokázala myslet vždy pět tahů dopředu, si uvědomila, že ve svém novém mluvčím získala zbraň hromadného ničení. Všechny, které opravdu neměla v lásce nebo je rovnou nenáviděla, teď mohla ponížit, aniž by vyřkla jediné urážlivé slovo. To za ni obstaral mluvčí, který se postupem doby stal věrným pitbulem ochotným za svého pána nasadit i vlastní život. Nastala zvláštní situace. Prezidentovi odpůrci už nepolemizovali s hlavou státu, ale s jeho mluvčím. Tím, že se škorpili s tím, který byl považován za vysmívaného klauna, stávali se i oni klauni. Zatímco však mluvčí se už nemohl stát ještě směšnějším tak oni ano. Pouto mezi hlavou státu a jeho mluvčím poznenáhlu sílilo. Dlouhé hodiny spolu konzultovali další mediální záležitosti, které už měl mluvčí ve své plné gesci. Navíc mluvčí u sebe objevil nebývalou schopnost. Uměl odezírat z úst hlavy státu i nevyřčená slova. Jejich vzájemná komunikace mohla být i částečně nonverbální....Tady první část příběhu končí.
O tři roky později.
Fyzické zdraví prezidenta se zhoršilo natolik, že nebyl schopen vykonávat většinu svých ceremoniálních povinností. Ve svém projevu k národu, který byl i jeho odpůrci hodnocen jako jeden z nejlepších v jeho politické kariéře, prezident oznámil, že nadále už nebude moci besedovat se svými voliči i nevoliči, ale i když ho budou vídávat jen zřídka, zůstane s nimi. K truchlení nebude žádného důvodu. Od této chvíle autentickými ústy prezidenta budou ústa mluvčího, prostřednictvím kterého zůstane s nimi. Později někteří hnidopichové, kteří neměli nic na práci, než ověřovat pravost bakalářských a diplomových prací, tvrdili, že čtvrtina památného projevu byla opsána z textu písně Eva´s Final Broadcast /Poslední projev Evity Peron/ z muzikálu Evita.
Poté, kdy lékařské konsilium ověřilo, že prezidentský mluvčí má schopnost neverbální komunikace s hlavou státu, vystavilo dobrozdání, že v symbióze s mluvčím je nadále schopna výkonu své prezidentské funkce. Rozdrobená opozice se opakovaně pokusila podat na prezidenta ústavní žalobu anebo alespoň návrh na zahájení řízení o vyslovení jeho nezpůsobilosti k výkonu funkce, avšak marně.
Od této chvíle začal běžný pracovní den mluvčího tak, že za přítomnosti šéfa protokolu a nezávislého notáře dvě hodiny neverbálně komunikoval s prezidentem. Poté tlumočil podřízenému aparátu rozkazy a příkazy včetně personálních opatření. Jedním z prvních byl okamžitý vyhazov kancléře a šéfa sboru poradců. Likvidace těchto dvou všeobecně neoblíbených person našla kladnou odezvu i u opozice, která začala novou roli mluvčího, jež se stal v podstatě autentickým hlasem samotné hlavy státu, mlčky respektovat. Mluvčímu se už přestali smát i herci Dejvického divadla. Naopak stále více lidí se ho začalo bát. Pro jiné se však stal něco jako svatý muž, který má přímé spojení sice ne se samotným bohem, ale se stále chiméričtější hlavou státu. Začalo geometrickou řadou přibývat prezidentských milostí. Hrad se stal pro část občanů něco jako Lurdy. Prezident se stal velkým,spravedlivým a slitovným. Dával milosti, odpouštěl dluhy, rozdával finanční dary potřebným a praporčíky povyšoval na generály. Nikdo nevěděl,co překvapivého přinese další neverbální komunikace. V době, kdy prezident přenášel obsah své vůle do úst svého mluvčího, veškerý politický život v zemi utichl. Strakova akademie, paláce ve Sněmovní ulici i Valdštejnský palác se na dvě hodiny změnily ve spící zámky z pohádky Šípková Růženka. Zvláště, když mluvčí po jedné ze schůzek u prezidentova lůžka předstoupil k narychlo svolané tiskovce v uniformě četaře-absolventa, ustrnuli občané i té nejzapadlejší vesničky. Ústavní právníci horečně zkoumali, jak by se mělo postupovat, kdyby náhodou hlava státu vyhlásila válku. Nic takového se naštěstí nestalo. Mluvčí jen novinářům oznámil, že byl panem prezidentem povýšen do hodnosti brigádního generála.
Závěr politického psychotrileru bude mít otevřený konec :
Mluvčí se právě chystá na svůj první novoroční projev. Jeho osobní komorník se úslužně skloní k jeho uchu : Právě jsem se dozvěděl, že se skupina Ztohoven dobrovolně rozpustila. Na tváři mluvčího se objeví sotva patrný úsměv.
