Aby se knajpa stala hospůdkou, potřebuje mít duši. Tu ji vdechnou štamgasti. Jenže štamgasti nechodí do knajpy. Nejspíš tedy musí pomoci pánbůh nebo Pohlreich.
Když jsem se postupem doby stal štamgastem U vrtule, už to nebyla knajpa, ale hospůdka, takže vlastně nevím, kdy se ten zázrak stal. Mou zásluhou to nebylo.
Štamgastem, který se stará o duši hospody, nemůže být každý. Rozhodně nestačí chodit pravidelně na pivo a čas od času se ožrat. Na tohle stačí knajpa. Štamgast, který se stará o duši hospody, musí být něčím výjimečný, i když by ta výjimečnost spočívala v naprosté maličkosti. Já to měl od počátku jednoduché. Jmenuji se totiž Vilém a těch je setsakramentsky málo. Co jsem na světě, tak Vilém nikdy nefrčel. Kdykoliv uslyším zvolání „Viléme“, pořádně sebou trhnu a natotata se otočím. Dokonce sebou trhnu i na konci básně Karla Hynka Máchy Máj. „Viléme, Hynku, Jarmilo!“ Když vejdu do hospody U vrtule, první, co slyším je : „A jé,Vilém přišel, a takové to mohlo být pěkné odpoledne.“ Ale stejně se u stolu štamgastů chlapi srážejí, aby mi udělali místo.
Jenom s Vilémem bych se však ve zdejší lize neudržel. Naštěstí jsem však i doktor a to se v předměstské čtverce celkem cení. Doktoři, jak je všeobecně známo, chodí spíše do kaváren, pokud možno pražských. Navíc doktor, o kterém všichni vědí, že je doktor, je v malé předměstské hospodě exot. To by samo o sobě tolik nevadilo, ale pořád musí dávat pozor, aby se nestal albínem – bílou vránou. To by byl konec. Není to jednoduché. Na jedné straně nesmí ze sebe dělat machra, ale zároveň ani nesmí ze sebe dělat „blbýho“. To by také prohrál. Je to, alespoň ze začátku, taková chůze po laně. Dřív nebo později totiž vždy dojde na „bezplatnou poradnu“, což je v hospůdkách přinejmenším od druhého nebo třetího piva naprosto běžná agenda. Dokonce i dnes, kdy si každý na internetu najde, co chce. V tom okamžiku musím být maximálně chytrý a teprve, až poradna skončí, mohu se vrátit zpátky do role lehce nepraktického „vědátora“, který za celý svůj život nevypálil domácí kořalku. A to mají pravdu. To, že jsem nevypálil slivovici, začínám, alespoň U vrtule, pociťovat jako velký handicap. Snad kromě mě ji pálí všichni a když vypálí, přinesou vzorek. Hostinský pan Petr nejenže jakoby nevidí, že hosté pijí přinesený alkohol, ale na požádání dokonce přinese odlivky, aby bylo do čeho nalévat. Však se mu to bohatě vrátí. Vilém, který nepálí, pak všem poručí rundu fernetu, aby se revanšoval.
Mezi štamgasty však nejsem jediný doktor. Dlouhou dobu mezi námi dokonce sedával dvojitý doktor. Doktor přírodních věd a navrch i doktor lékařských věd. Ještě v osmdesáti a něco ordinoval v nějaké léčebně pro dlouhodobě nemocné. Jednoho dne přešel Rubikon a sám se stal dlouhodobě nemocným. U vrtule se mu zkráceně říkalo „dvojitej“. „Jednoho dvojitýho ruma pro dvojitýho.“Taky tu máme několik inženýrů. Každý z nich byl něčím slavný. Jenže znáte hospodský řeči. Když to někdo zvláště přežene, tak stačí ukázat na vrtuli, která visí na stěně hned vedle výčepu. „Hele, nedělej si z nás vrtuli!“ To se však stává jen zřídkakdy. Svým způsobem totiž kecá každý. Bohužel není poznat, co je pravda a co ne. Nejvíce z nás asi kecá pan Johan a tady je jeho příběh:
„Chlapi, zamysleli jste se nad tím, že ta známá dechovka -Okolo Hradce- je ve skutečnosti pěkná prasárnička? Hrajou ji děckám, aby se jim lépe pochodovalo a ve skutečnosti jde o dost úchylný příběh.“
„Johane, co to zase plácáš? Co je úchylného na textu okolo Hradce v malé zahrádce rostou tam tři růže?? Ty myslíš jako, že každé dívčí srdce jásá, když jdou ti vojáci? Co je na tom úchylnýho?“
Johan se však jen ušklíbl.
„To je jen taková mlha. Ten text totiž není ani o vojácích, ani o jásajících dívčích srdcích.“
„Tak o čem je?“
Johan se významně odmlčel. Civěl jsem na zavěšenou vrtuli a zřetelně viděl, jak se pohnula.
„O zoofilii a erektivní disfunkci.“
„Johane, nevrážej nám šrouby do hlavy, tohle ti nezbaštíme.“
„Tak si zopakujte refrén. V něm je poselství téhle písně. Cituji : Kobylka malá, kovat se nedá...“
„No a?“
„Tady padni hlasem. Teď totiž následuje hlavní sdělení“
„A to je?“
„Kováři nechce stát! Je ti to jasný. Píseň konstatuje, že kovářovi nechce stát. Ne ta kobylka, aby ti bylo jasno.“
„Jo tak...“
„Nejhorší je pak ten následující refrén“, pokračoval Johan.
„A co by ještě mohlo být horšího, než to, co jsi vydedukoval?“
„ Tam je to druhé dějství. Přece se zpívá, že nakonec ta kobylka tomu kováři postála.“
„No dala se kovat...“
„Každý tomu říká jinak.“
Vrtule na stěně se ani nehnula. Všechny pohledy se soustředily na mě.“
„Co na to říkáš ty, doktore?“
Cítil jsem, že nastala chvíle, kdy se ode mě očekává, abych dělal chytrého.
„Stalo se to už dávno. Už je to promlčený.“
„Kobyla se dožije maximálně dvaceti let. Ta už si dodatečně stěžovat nebude,“přidal se další.
A na to se napijeme, shodli se všichni.
A kdo bude platit?
No přece ten, který nepálí slivovici.
