Kdybych byl v sedmdesátých letech minulého století Dominik Feri, asi bych se s pravděpodobností rovnající se jistotě slavným a vlivným nestal. Byla jiná doba.
Když mi bylo jen o něco málo méně než má donedávna nejmladší poslanec Poslanecké sněmovny Dominik Feri, běžel v rádiu hit Petra Spáleného Kdybych já byl kovářem a měl jeho sílu. Kdybych ve stejné době byl Dominik Feri, s pravděpodobností rovnající se jistotě bych se slavným ani vlivným nestal. Jediným, čím bych ho napodobil, by byl průšvih, ovšem zdaleka ne tak kolosální, jak se to povedlo jemu. O věcech, které narušovaly mediálně prezentovaný obraz úspěšného budování rozvinuté socialistické společnosti, se tenkrát nepsalo a když už, tak jen krátce v černé kronice.
Možnosti sebeprezentace byly naprosto minimální. Jediným dostupným přístrojem na rozmnožování tiskovin by měl tehdejší Dominik Feri k dispozici pouze cyklostyl. Připomínal plechový buben, do kterého se vkládala speciální blána. Ta se skládala ze tří listů. Dole byl tvrdý papír, uprostřed kopírák a nahoře blána z jedné strany opatřená vrstvou tiskařské barvy. Své blogy a tweety by musel tehdejší Feri rozmnožovat tak, že písmenky mechanického psacího stroje defloroval, či jinak řečeno, prorážel blánu, díky čemuž se barva vmáčkla na křídový papír vespodu. Problém však spočíval v tom, že tiskařské blány, na rozdíl od panenských blan, byly tehdejším režimem přísně evidované stejně jako účetní doklady. Na druhou stranu kdo chtěl, dokázal pod rukou sehnat i zdánlivě nesehnatelné. Věřím, že obdařen schopnostmi extrovertního Dominika bych nějaký vydatný pramen tiskařských blan našel. Ostatní už by byla hračka. Křídový papír bych vložil do plechového válce cyklostylu, do zásobníčku nalil denaturovaný líh nutný ke zvlhčování blány, aby se mohl tisk přenášet na kancelářský papír. Pak už jen stačilo otáčet klikou. Více než padesát kopií však blána nezvládla. Kdybych chtěl oslovit svým tweetem o obsahu jedné strojopisné strany dejme tomu deset tisíc příznivců, musel bych na psacím stroji opakovaně stejným textem deflorovat dvě stovky tiskařských blan a od rána do večera točit válcem cyklostylu až do naprostého vyčerpání.
Tweetování a blogování v sedmdesátých létech minulého století, když pominu všudypřítomnou bdělost příslušných orgánů, musela být rachota ne nepodobná práci onoho kováře, o kterém zpíval Petr Spálený. Jako vysoce inteligentní mladý muž bych samozřejmě pochopil, že tudy cesta k úspěšnému mladému politikovi, kterého všichni doslova žerou, nevede. Ať si však vzpomínám, jak vzpomínám, na žádného mladého a oblíbeného politika si z období normalizace vzpomenout nedokáži. Ani v čele tehdejšího ÚV SSM se nikdy žádný mladík nevyskytoval. Všichni tito „mládežníci“ spadali do věkové kategorie 35+, která by teď už měla právo se registrovat k očkování proti covidu. I kdybych se však díky všem svým komunikačním schopnostem nějakým zázrakem dokázal prodrat na nějaký vyšší politický post, tehdejší mládež bych neuhranul. A kdyby, i když nevím jak, bych ji uhranul, tak téměř ve stejném okamžiku bych v politice skončil. Nejspíše na vlastní žádost a ze zdravotních důvodů. V sedmdesátých letech se stát miláčkem davů a zároveň být politikem a ještě k tomu v téměř juniorském věku prostě nešlo i kdybych byl Dominik Feri.
Nastal okamžik, kdy už nemá cenu chodit kolem jedné choulostivé záležitosti jako kocour kolem horké kaše. Kdybych byl Dominik Feri, měl bych kromě inteligence, charisma a umění komunikace ještě jeden trumf k dobru - exotický zjev. Ten by mi mohl velmi pomoci zejména ve filmu. I v tom českém se občas kmitl nějaký cizinec s odlišnou barvou pleti. Takových s patřičnou hereckou průpravou bylo méně než šafránu. Třeba by se mi podařilo dostat roli studenta medicíny s nadprůměrným sexuálním apetitem Numira Cassa Thombeho zvaného Mireček ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze. To by však bylo asi maximum. Na milion sledujících na tehdejším pomyslném Instagramu by tyto epizodní výstupy rozhodně nestačily. V normalizačním Česku být slavný a přitom být zároveň i obdivovaný šlo jediným možným způsobem - hrát jednu z kladných roli v seriálu Nemocnice na kraji města anebo se stát členem reprezentačního týmu v ledním hokeji a následně vyhrát mistrovství světa. Nechci Dominika Feriho podceňovat, ale sítem konkurzu na syna primáře Sovy by neprošel a ani pravidelné posilování ruky točením kliky od válce cyklostylu by z něho olympijského vítěze Bugára v hodu diskem neudělalo.
Přesto bych byl celkem rád, kdybych byl tenkrát Dominik Feri, i když neexistoval Instagram a kdy zhotovit deset tisíc kopií článku popisujícího, co jsem si uvařil na večeři, byl nadlidský výkon. Teď bych však rozhodně v jeho kůži být nechtěl.
