Před pár dny se v Poslanecké sněmovně stal zázrak. Tomio Okamura dokázal s plným močovým měchýřem mluvit bez přerušení jedenáct hodin, neboť se mu podařilo zastavit ve svém těle proces látkové výměny.
Návštěva na urologii věru není procházka růžovým sadem a to i tehdy, kdy jde o návštěvu pouze preventivní. Nebudu do detailu rozepisovat, co pacienta mužského pohlaví čeká za procedury, ale některé z nich připomínají vstupní zdravotně bezpečnostní prohlídku ve věznici pro zvlášť nebezpečné recidivisty.
Ostatně soudím, že pokud někoho napadne myšlenka, že by nebylo od věci změnit si své pohlaví, stane se tak pravděpodobně v souvislosti s gynekologickým nebo urologickým vyšetřením. V těch chvílích si totiž člověk nejzřetelněji uvědomuje nevýhody svého genderového předurčení a zapomíná na vše kladné a libé. Jasně, ženský úděl v tomto ohledu se zdá být ještě tíživější než mužský úděl, ale jednou mi kamarád z vojny popisoval, jak mu močovou trubicí zaváděli sondu až kamsi do močového měchýře ne li ještě dál a prý to bylo něco neuvěřitelně strašného. To si dovedu živě představit.
I když však jde o ryze preventivní vyšetření, není o co stát. Preventivně vyšetřovaní pacienti se dělí do dvou skupin. První šťastnější skupinu tvoří ti, kteří mají to privilegium dostavit se s prázdným močovým měchýřem. Ti jsou, jak se říká, ve vatě. Druhou skupinou jsou ti, kteří mají přikázáno dostavit se na vyšetření s plným měchýřem. S plným měchýřem se do problémů může v čekárně dostat i mladý šohaj, který při vykonávání své malé potřeby vykouzlí oblouk o rozměru oblouku Žďákovského mostu. Na prevenčku však chodí spíše ti, kteří to vzhledem ke svému věku a svým potížím mají důrazně doporučeno. Jsou to prostě ti, pro které noc ,ač jakkoliv krátká, je až příliš dlouhá. Rozumíme si.
Čekárna převážně obsazená pacienty s plnými měchýři má obzvláštní atmosféru tak trochu připomínající mateřskou školu a zároveň taoistickou modlitebnu s meditujícími mnichy, kteří s překříženýma nohama v lotosovém sedu se snaží odpoutat své duchovní já od svého mrzkého těla. Občas zdravotní sestra vystrčí z ordinace hlavu a zeptá se : „Pane Dvořáku, už se vám chce čurat?“ Pan Dvořák zoufale zakroutí hlavou, že ne a vypije další půllitr balené vody. Zato druhému, panu Novákovi, který má přijít na řadu až za půl hodiny, se už chce a to hodně. I přes upozornění – Neklepat ! Čekejte až na vyzvání zdravotní sestry – buší marně na dveře a pak zpocený jak myš, zaujme lotosový sed, ale ne na dlouho. V nouzi nejvyšší, zlomen na těle a na duši, navštíví wc. Když se i jeho za dvacet minut zeptá sestra, zdali je po všech stránkách připraven, zahanbeně zakroutí hlavou, že nikoliv. V tu chvíli se však hlásí tři jiní, že oni připraveni jsou. Všechno závisí na správném načasování. Je třeba vědět, jaké množství tekutiny vypít a v jakém časovém rozmezí. Veškerá snaha se však ukáže marná, když se čekání začne protahovat, původní objednací čas přestane platit a ani stav hluboké meditace nepomáhá. Naštěstí zkušený zdravotní personál dokáže instinktivně rozpoznat, kdo z čekajících je na hraně „společenské“ nehody, čili akutní případ, takže k nejhoršímu nedojde. Přesto mám pocit, že jsem účastníkem známé britské reality show – SAS : Přežij a vyhraj -. Zatím jsem bohudík vždycky „vyhrál“, ale jsou to nervy.
Jsou prostě nepříjemné věci, kterým se vyhnout nedá. Pokud se jim však vyhnout dá, udělám to. Například by mě nenapadlo, abych se duševně trápil sledováním nekonečných parlamentních diskuzí a zvláště pak těch tzv. obstrukčních. Tím jsem se však zbavil šance uvidět v přímém přenosu zázrak, který se před pár dny stal na parlamentní půdě, který nebude moci zpochybnit ani Český klub skeptiků Sysifos. Tomio Okamura vypil tolik vody, kolik je třeba k naplnění močového měchýře, avšak nezamířil do urologické ordinace, ale do Parlamentu, kde bez přerušení řečnil jedenáct hodin, aniž by vykonal tradičním či netradičním způsobem svou malou potřebu. Potom v dobrém rozpoložení a beze spěchu opustil řečnický pult. Och, kéž bych byl Tomiem a měl jeho zázračný samurajský močový měchýř. Ale nemám.
