I před pandemií chodit do hospody na točené pivo byl z čistě ekonomického hlediska nesmysl. Jenže ne každý je graduovaný ekonom...si teda myslím.
Jsou sice mezi námi takoví ekonomičtí influenceři, kteří podle statistických modelů vypočítají i to, že po koronaviru přestanou chodit chlapi do hospody na točené pivo a kvůli zrušeným stravenkám si začnou nosit do práce kastrůlek s včerejším buřt gulášem, který nakonec hodí své manželce na hlavu a ta se s nimi rozvede. Inu kdo ví, co bude, zatím jsme všichni rádi, že se u nás v kotlince nemusí kopat hromadné hroby.
Pravdou ovšem je, že i před pandemií chodit do hospody na točené pivo byl nesmysl. Ekonomicky je zcela neobhajitelné zaplatit za čepovanou plzeňskou dvanáctku čtyřicet pět korun, když za stejnou cenu si lze zakoupit v akci dvě lahvové. Ostatně z jakého důvodu je nutné u pití piva s někým stejně pitomým, jako jsem já, kecat? Když už bych mermomocí chtěl s někým konverzovat, postačí What's Up nebo videokonference. Rovněž chodit na polední meníčka do restaurace se finančně nevyplácelo ani předtím. Pozřít levný párek nebo včerejší večeři v kastrolu ohřátou v mikrovlnce přišlo násobně levněji. Čistě ekonomicky vlastně nechápu, proč tolik lidí zaplňovalo hospody, že si mezi jedenáctou a dvanáctou ani nebylo kam sednout. Nejspíše se všichni museli z těch dotovaných stravenek zbláznit.
Jak tak přemýšlím, stejně nesmyslné byly i návštěvy kin a divadel. Drahé vstupenky stejně neskýtaly záruku, že si přede mne nesedne nějaký dvoumetrový basketbalista anebo vedle mě se nerozvalí tlusťoch, jehož špeky budou přetékat přes opěradla do mnou zakoupeného prostoru. Ostatně i před čínskou chřipkou lidé, včetně návštěvníků kin a divadel, různě kašlali a chrchlali anebo v půli představení se uličkou mezi sedadly s funěním prodírali hnáni urgentní tělesnou potřebou. A to nemluvím o ztrátě času ušlého jízdou do divadla a zpět a plus dvě stovky utracené o přestávce za předražené občerstvení v divadelním bufetu. Nejspíše ekonomický propad, který všechny čeká, vrátí selský ekonomický rozum i do hlav sportovních fanoušků sponzorujících svými penězi sportovní milionáře a multimilionáře. Přitom za to všechno pokaždé museli podstupovat životu ohrožující tlačenici u vchodů do stadiónů a obřích krytých hal, případně přijímat rány žerdí od soupeřovy klubové vlajky, či si nechávat ničit ušní bubínek od vybuchlého dělbuchu, aby pak shlédli sotva desetinu toho, co v pohodlí křesla doma u velkoplošné televize.
Krátce sečteno a podtrženo, pokud nouze naučí lidi počítat, přestanou dělat to, co doposud dělali a tím pádem všechno půjde do háje, což nakonec povede k tomu, že i kdyby to, co dělali předtím, zase chtěli dělat, už nebudou moci.
Jistá naděje tu však je. Nelze totiž vyloučit, že i po pandemii zůstanou lidi nadále ekonomicky neracionální. Zatím to tak vždycky bylo. Vždyť i toho Josefa Švejka, když ho odvedli do války, nenapadlo nic chytřejšího, než říci sapéru Vodičkovi : „Až bude po tý vojně, tak mě přijď navštívit. Najdeš mě každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti.“ Kdo chodil před koronavirem na točené pivo, bude po něm chodit zase a kdo se opravdu kvůli zrušeným stravenkám rozvede, rozvedl by se, i kdyby zrušené nebyly. Dějí se mezi nebem a zemí věci, které se nedají spočítat. Kdo ví, zda-li právě tyto věci, kterých se nám momentálně nedostává, nám chybí nejvíce a už se na ně těšíme.
