Od jisté doby jsem přestal volit ČSSD. Lapidárně bych to vysvětlil tak, že dlouhodobě týranou ženu se stockholmským syndromem sice mohu litovat, ale nikdy bych si ji nevybral za svou partnerku.
Za psychickou labilitu či za rozdvojení osobnosti nikdo nemůže, ale hájením svých zájmů bych rozhodně pověřil někoho zdravějšího.
Skoro všichni déle sloužící sociální demokrati, i když prošli léčbou, která je měla zbavit závislosti na Miloši Zemanovi, stále mají jeho zákeřné borélie v krvi. Třeba takový pan Paroubek – expředseda ČSSD a expremiér vlády. Měl nakročeno k vítězství do poslanecké sněmovny. Strana Zemanovců mu však sebrala tolik potřebná procenta hlasů. Velký souboj o parlamentní většinu tak skončil plichtou. Pak přišli Zemanem naprogramovaní Melčák s Pohankou a pravicová vláda byla na světě . Zdánlivě vyléčený Paroubek však už znovu velebí toho, kdo ho poslal do předčasného politického důchodu.
Všichni sociální demokraté jsou Zemanem čímsi uskřinutí, i ti, kteří se ho odváží kritizovat, i když jim hrozí, že budou popraveni dříve, než bylo hodným katem plánováno. Některé ovce spolupracují, některé mlčí a jiné protestně békají, ale vstup vlka do ohrady si odhlasují jednomyslně všichni.
Možná je to náš kat, říkají /békají/, ale alespoň nám rozumí. Když už nám má někdo setnout hlavu, tak ať je to našinec. Pomoc nám může spíše uškodit. Příslušníkům záchranné zásahové jednotky jsme šumafuk. Jsme jim lhostejní a nerozumí naší socdemácké oranžové duši. Navíc pořád můžeme věřit, že náš bývalý bůh je slitovný, i když vše nasvědčuje něčemu jinému.
Ke stockholmskému syndromu se teď u ČSSD přidal syndrom týrané ženy. Ještě nedávno dominantní strana, která neměla daleko k ráně, začala držet hladovku, z jídelníčku vypustila maso a trochu si poopravila svůj „gender“. Stala se z ní buď vyhublá křehulka anebo měkce otylý fackovací panák. Vyberte si. Já zvolil variantu drobné nešťastnice, která ke svému štěstí byla obdarována sníženým prahem bolesti. Fackovaná je zleva, zprava, od novinářů i čtenářů. Od těch, kterým se snaží pomoci, i od těch, na jejichž úkor tu pomoc dávají. Nejvíc ji však bije její koaliční ANO manžel. Čím víc dostane na budku od svého nuceného hradního správce, tím větší výprask čeká submisivní oranžovou chudinku doma. Týraná žena, aspoň to říkají odborníci, nějak instinktivně pozná, kdy už ji jde o život. Problémem však je, že ČSSD již pozbyla své přirozené instinkty a tudíž žádné nemá.
