Mohl bych parafrázovat Bohuša z Dědictví : Pražskou kavárnu jsem sice nikdy neviděl, ale přesto věřím, že existuje.
Upřímně, moc kavárenský typ nejsem. Kavárna není nic pro mě hned z několika důvodů. Začnu těmi příšernými kulatými kavárenskými stolky. Nic se na ně nevejde a blbě se u nich sedí. Poručit si v kavárně točené pivo je stejné faux pas jako pustit na svatbě místo svatebního pochodu rekviem. V kavárnách nedávají hotovky. Vepřo, knedlo, zelo v kavárně působí stejně surrealisticky jako hořící žirafa na obraze Salvátora Daliho. V kavárně bývá často až akademické ticho. Kromě toho nesnáším decentní cinkot lžiček o porcelán. Sám nevím proč, leda bych se zeptal vlastního podvědomí. Dobrý zákusek s belgickou čokoládou neodmítnu, ale druhý už ano. Pocit vlastní přeslazenosti mi totiž není příjemný. Když je léto, nelíbí se mi, že všude kolem otravují vosy, které lákají kremrole a věnečky. Necouvnou ani před michelinskou hvězdou. Nemusím sice sebou stále nosit antialergickou adrenalinovou stříkačku, ale po vosím bodnutí do tváře vypadám jako boxer po velké desetikolové nakládačce. Rád si dám kvalitní kávu, to ano. Jedno však nechápu. Jít s někým na kafe si dobře pokecat. U piva to jde, ale u kávy? Je jí málo, tak maximálně na dvě usrknutí. U tzv. americké kávy/ která však zase není nic moc/ je to sice na víc hltů, ale vše, co se má pít v horkém nebo alespoň v teplém stavu, velmi brzy začne chladnout. Samozřejmě i v kavárně se dá objednat víno, ale co si budeme povídat – kavárna není vinárna. To je jako nebe a dudy.
I tak jsem za svůj dosavadní život obrazil docela dost kaváren a to včetně Slavie na Národní třídě v Praze, ale ani ta zdaleka nesplňovala všechny parametry chimérické pražské kavárny. S pověstnou pražskou kavárnou je to lautr stejné jako s všeobecně obávanou čtverkou. Vím z vyprávění jen o jedné – pivnici „U Kunca“ v Brně, která byla opravdu drsná a ze které by si cvrkl do trenek i exposlanec Volný známý pod přezdívkou „Flákanec.“
I když jsem v kavárně Slavia zaregistroval několik hostů, kteří by mohli svou vizáží připomínat typického privilegovaného kavárenského snoba s IQ 130+, ale nebylo jich zas až tolik. U jednoho stolu jsem si totiž všiml dvou týpků, kteří by zase klidně zapadli v pajzu „U Kunca“.
Je mi jasné, že mi nebude souzeno posedět v nefalšované pražské kavárně, i kdybych se snažil sebevíce. Jednak bydlím daleko na východě republiky a do Prahy se dostanu jednou za uherský rok a jednak nemám ten správný přirozený středočeský akcent. I když zásadně mluvím neutrální obecnou češtinou, tak po několika větách se mne každý Pražák zeptá, zda-li náhodou nejsem od Brna. Moravštiny se nedokázal úplně zbavit ani takový mistr jako byl Karel Höger, natož já. Stačí abych řekl jednou „tož“ a jsem v pytli. Dostat se nenápadně do hájemství špičkové pražské kavárny je pro mne zhola nemožné.
Největší naději najít bájnou pražskou kavárnu má podle všeho jen ten, který splňuje většinu kritérií typického štamgasta pražské kavárny dle Miloše Zemana. Pokud jste bývalý politik, který musel s ostudou odejít, máte vyhráno. Sžírá li vás touha po minulé slávě, stačí jako ohař nabrat do nozder stopu a ta vás dovede až ke kavárenskému stolku. Naději na úspěch v pátrání má i umělec, nejlépe pražský, se sklonem k nadměrným emocím a hysterii. Platí-li vás Zdeněk Bakala, nemusíte ani pražskou kavárnu hledat, přijde k vám sama.
