Neudržitelně

Máte domácí kino? A na zahradě svůj bazén a vlastní tenisové kurty? A co dalšího byste si tak ještě mohli pořídit? Povídka o ekonomické i ekologické neudržitelnosti domácích divadel.    

Cestou na další štaci se tvářila tak smutně, že mu to nedalo, aby se nezeptal, i když předem věděl, že odpověď nechce slyšet. „Co se děje? Mně ten týden přišel naprosto pohodový.“

„Právě…“

Jak to myslíš?“

„Právě, že byl tak pohodový. Možná nejlepší letos. Možná nejlepší za celých těch osm let. A kdoví, do čeho půjdeme teď.“

Zavrtěl hlavou nad malicherností ženských stesků, ale ukázalo se, že měla pravdu. Na dalším týdnu nebylo pohodového nic. Bydlení i zákulisí bylo stísněné, prkna na jevišti vrzala, postele tlačily, opona se zasekávala, kulisy se rozpadaly, kostýmy byly zavlhlé a k dovršení všeho netekla teplá voda, takže se museli chodit umývat do velkého domu.

„Nevím, kolikrát to ještě vydržím.“ Konečně vyřkla to, čeho se bál, ale co již několik měsíců, minimálně od jejích třiatřicátých narozenin, viselo ve vzduchu.

Další domácí divadlo bylo pro změnu technický skvost, žádná závada a nikde ani smítko, bylo znát, že majitelé, opálení, vysportovaní, nároční a arogantní, mají peníze a umí je utrácet, ale tahle víceméně příjemná štace její nostalgii spíš přiživila.

Dnes je čekalo přes tři sta kilometrů, ale on stále otálel s odjezdem, protože tušil, že se schyluje k zásadnímu rozhovoru. A jestli něco nenáviděl víc, než vrzající jeviště nebo plesnivějící kostýmy, byly to zásadní rozhovory s partnerkami. Už jich měl za ta léta za sebou nejmíň půl tuctu. Ale ani to, že přesně věděl, jak to začne, proběhne i skončí, ho na zásadní rozhovory nepřipravilo. Spíš to bylo o to smutnější. A tentokrát to bude ještě horší, protože Anet si opravdu oblíbil. Byla držák. Spouštěčem zásadních rozhovorů byly bez výjimky třicáté narozeniny, ale ona ten kočovný život zvládala o tři roky déle. Byla tichá a poddajná, jen na jevišti (a v posteli) jako kdyby do ní něco vjelo a pak byla k nezastavení, vášnivá, energická a tak ohnivá, že by za ní šel do pekel nejen on, ale i diváci. Hltali každé její slovo a dříve se často stávalo, že si je objednali znovu, se stejným kusem, jen aby se mohli předvést sousedům. A on dobře věděl, že je to jen díky Anetině energii, která z ní při každém představení přímo tryská. To u herců jejich typu nebylo obvyklé, často bylo jejich jedinou erudicí, že si dokážou zapamatovat text a přednést jej bez většího koktání. Jak přibývalo domácích divadel a bylo třeba více a více herců, jejich úroveň se prudce zhoršovala. Oni dva byly světlými výjimkami, potvrzujícími pravidlo. A Anet měla ještě větší talent než on, to si musel přiznat. Pro herectví byla zrozená. Když ji viděl na jevišti, často pocítil lítost, že její um nemůže ocenit víc diváků. Údajně žili ve zlaté éře herectví, tak to tvrdily slogany firem, které se točily kolem výstavby domácích divadel a všeho toho okolo, a média to od nich tupě přebírala, ale pravda byla taková, že zlatá éra divadla skončila už někdy před sto lety, s nástupem televize. Lidé se z kin a divadel přestěhovali na gauče a sály se začaly hromadně zavírat. Po nástupu filmů na dévédé a domácích kin se kinosály ještě částečně zachránily tím, že se přemístily do nákupních center, ale poté co se rozšířily nákupy přes internet a dovoz veškerého zboží až do domácností, obchoďáky zpustly a spolu s nimi skončila i kina. Divadla se držela o něco déle, alespoň tedy ta ve velkých městech, ale tahle nový trend jim byl posledním hřebíčkem do rakve.

Vyšší střední třída, tedy příslušníci ekonomických elit, kteří se z měst bůhvíproč přestěhovali na vesnice, nechali na svých draze zaplacených pozemcích pokácet ovocné stromy a srovnat se zemí záhony, aby je nahradili nejdřív tenisovými kurty, pak bazény, které posléze přebudovali na zahradní jezírka, na jejichž místě po zasypání nechali vystavět domácí divadla včetně nezbytného zázemí pro herce. Které navíc bylo nutné najímat a živit, takže tentokrát šlo o hodně drahý špás, který si nemohl dovolit každý.

Nicméně jako s každou módou zvyšující individualistickou výlučnost, ať už šlo o pořízení osobního automobilu, domácího kina, bazénu, soukromé vířivky, sauny vedle koupelny nebo zahradního jezírka, se domácí divadlo brzy stalo musem. Rodiny se zadlužovaly vysokými hypotékami, aby mohly jednou za měsíc shlédnout představení na vlastní zahradě.

V prvním boomu bylo víc divadel než herců, takže byli královsky placeni a rodiny si je objednávaly dlouhé měsíce dopředu a jen pro zvláštní příležitosti. Každé představení bylo událostí, na kterou bylo sezváno široké příbuzenstvo i sousedé, herci dostávali ovace ve stoje a květiny a byli zváni na následné rauty, takže rozdíl mezi produkcí na profesionálním jevišti nebo něčí zahradou nebyl tak ostrý. Postupně, jak se nutnost pořídit si domácí divadlo rozšířila i na střední třídy, přetlak na herce byl tak velký, že ho v podstatě mohl dělat kdekdo. Nemluvě o soukromých vzdělávacích institucích, i na pracovním úřadě se objevily rekvalifikační kursy na domácí herce v délce osmi týdnů a nakonec se divadelnictví etablovalo i jako zrychlený dvouletý učňovský obor.

Pokles kvality představení byl samozřejmě ohromný, nehledě na pokles apanáží. Střední třída zadlužená hypotékami na pořízení celé té legrace, samozřejmě nebyla schopná (a koneckonců ani ochotná) investovat další majlant do platů, rautů, kostýmů nebo maskérek. A nehledě na to, že výkony rychlokvaškových herců za to ani nestály. Přetlak na množství produkcí už byl takový, že kvalita nikoho nezajímala. Pryč byly časy, kdy domácí divadelní představení bylo společenskou událostí. Jeviště teď měli za domem všichni, co se snažili něco znamenat nebo zapadnout, a drmolení scénářů šitých horkou jehlou se v těch lepších čtvrtích ozývalo téměř každý večer. Herci ztráceli ostych, protože většinou deklamovali své role jen před nejužší rodinou, které dominovaly znuděné ratolesti. Odříkali si své, málokdo uměl víc než tři představení, shrábli apanáž, a jeli na další štaci.

Z praktických důvodů se ustálil zvyk, že herci zůstávali na štaci týden a přejížděli vždy v úterý. Kalendáře měli nabité roky dopředu, takže málokdo z nich měl vlastní bydlení. Měli vždy jen tolik věcí, aby se vešli do auta, olepeného reklamami na svá představení. To bylo jejich poznávací znamení – herců bylo třeba tolik, že se nepovažovali navzájem za konkurenci, ale za komunitu. Každé úterý na sebe troubili na dálnicích, mávali na semaforech a vyměňovali si zkušenosti na benzínových pumpách s občerstvením nebo v McDonaldech.

Dalším praktickým zvykem bylo, že herci pracovali téměř výhradně v páru. Dvojice herců nebylo tak složité ubytovat a nakrmit, vešla se do jednoho auta a apanáž nebyla nebetyčná. A ve dvou šlo odehrát překvapivě hodně kusů, i když zejména klasická díla prošla mnohdy až bolestným zjednodušením. Spoludivadelníci museli být sehraní, trávili spolu veškerý pracovní i volný čas. Někdy šlo o manželské páry, někdy o partnerské dvojice, někdy o budoucí milence. Ti bývalí spolu nebyli schopni pracovat, většinou se rozhádali po pár dnech.

Takhle to bylo i s ním a Anet. Vyhlédl si ji na přípravném kurzu, když mu odešla předchozí partnerka, už si ani nevybavoval její jméno, jen to, že byla blondýnka a byla na tvrdší hrátky. Ani jedno z toho moc nemusel. To Anet, to byla jiná káva. Od chvíle, co ji uviděl hrát, věděl, že je to třída. Obloudil ji sladkými řečmi o prknech, která znamenají svět, mezi herci měl jméno, vždyť byl poslední harcovník, který ještě zažil opravdové jeviště, všichni ostatní už tenhle fyzicky náročný, nevděčný a nesmyslný způsob profesionálního života vzdali. On to stále ještě zvládal, ale jen díky tomu že si své partnerky dokázal držet od těla a jakmile přišly s jakýmikoliv požadavky na usedlý rodinný život, okamžitě je vyměnil. Mohlo to vypadat tvrdě, ale bylo to lepší pro všechny a zejména pro divadlo. Nová herečka mu vždy na pár měsíců vlila energii do žil a změna představení obohatila, i když nešlo o žádnou nadanou profesionálku. Popravdě Anet byla jediná partnerka, která se mu vyrovnala talentem i nadšením. Navíc si s ní skvěle rozuměl i po soukromé stránce, byla oddaná a něžná, dokázala uvařit i mlčet, když bylo třeba. S tím, jak stárnul, tyhle vlastnosti oceňoval víc a víc.

Proto ho tak mrzelo, když asi po padesáti kilometrech, kdy sbírala odvahu i myšlenky, vypnula autorádio a začala s vážným rozhovorem. Nejdřív shrnula jejich dosavadní spolupráci, nešetřila chválou, pak přešla ke kritice domácího divadla jako instituce, jeho ekonomické i ekologické neudržitelnosti a ke své únavě způsobené nekonečným harcováním. Než se dostala k tomu, že už má věk na založení rodiny, zahnul k pumpě, která byla jedním z tradičních míst, kde se v úterý potkávali členové hereckého cechu. Pozval ji na kávu a během jejího monologu o nesmyslnosti kočovného života v pokročilejším věku si vyhlédl dvojici, která byla zjevně na válečné stezce. S tím hercem dokonce kdysi, v době, kdy domácí divadlo ještě něco znamenalo, odehrál pár Shakespearů (šlo dokonce o jeho oblíbený kus Jindřich VIII aneb All is true, aby byl konkrétní), takže o to to bylo snazší. On zas slyšel o Anet, takže mu bylo jasné, že neprohloupí, a s povděkem přijal návrh na výměnu partnerek. Ani jeden z nich nestál o žádné scény, těch měli dost na jevišti, takže co nejrychleji přeházeli dámská zavazadla z jednoho auta do druhého a rozjeli se každý po své štaci.

Na nakvašenou otázku odbarvené blondýny, jejíž jméno zapomněl ještě na parkovišti, co vůbec tedy budou spolu hrát, ani neodpověděl, jen zasunul do přehrávače flešku s textem, aby se do toho stačila trochu dostat.

Nemluvil, aby nebylo slyšet, jak polyká slzy, které mu tekly odněkud z hlouby srdce, navzdory tomu, že věděl, že udělal jen to, co udělat musel, pro divadlo i pro sebe. Další štace s Anet by už prostě byly neudržitelné.