Poslední zastávka Dešenice

Povídka o tom, jak daleko vás na čundru může dovést špatné rozhodnutí... anebo vlak, i když má poslední zastávku v Železné Rudě.

Když propouštěli Jiřího Kájínka, dívali se s klukama všichni. A všichni si představovali, jaké to bude, až budou na jeho místě. Ale dnes to vypadalo úplně jinak. Žádné jedovatě zelené tílko, opálené bicepsy ani pohledy raněné laně. A samozřejmě žádní novináři.

Standu ráno poslali k lékaři, pak ho nechali 40 minut čekat před kanclem, než ho milostivě přijali k vyřízení papírů, a když si pobral věci, prostě ho odvedli k vratům, nedbale popřáli hodně štěstí a bylo. Po patnácti letech byl na svobodě. Ale nezazněly žádné famfáry ani dotazy na jeho pocity, vlastně vůbec nic, co by se jakkoliv vymykalo běžnému dni. Jen tak tak se stihl rozloučit s klukama, kteří kolem něj už spěchali na oběd. Plácali ho po ramenou a halasili, jak se na správné mukly sluší, ale bylo znát, že myšlenkami jsou už u guláše, on už mezi ně nepatřil, přestal být součástí jejich uzavřeného vesmíru a tím pádem i důležitý.

Ale nepatřil ani sem, na ulici vyhřátou červencovým sluncem. Balancoval na rozhraní, rozkročený mezi dvěma světy. Stál tu zpocený, se svěšenou hlavou a přivřenýma očima. Zvykl si na chlad a přítmí vězeňské jeskyně, takže ho oslňovaly i paprsky odrážející se od dlažby, a rozhodně nedokázal vzhlédnout nahoru na oblohu, jak si tolikrát představoval. Ale nesmí tu stát jak tvrdé y, ještě by si toho někdo zevnitř mohl všimnout a zavolat ho zpátky.

Standa se až lekl toho, jak ho myšlenka na návrat zpět za mříže lákala. Ještě alespoň týden. Nebo měsíc. Ale takhle nesměl přemýšlet, rozhodně ne teď. Vykročit do svobody zlehka a se šarmem, nebo alespoň s tím, co z něj po patnácti letech zbylo, bylo otázkou osobní cti.

Standa zaklonil hlavu, jako kdyby pohlížel na oblohu, jak o tom tolikrát bájil před klukama, když si vysnívali „ten den“, ale oči měl zavřené, potřeboval jen čas, aby nabral sílu k prvnímu kroku a nechtěl ztratit tvář, kdyby ho někdo zevnitř pozoroval. I když o tom si mohl nechat jen snít, pro ty z druhé strany zdi už byl neviditelný. Ale paprsky slunce byly i přes zavřená víčka tak neúprosné, že raději poslepu nahmátl sportovní tašku a do svobody vykročil nakonec vrávoravě, a to nejen díky zrádným mžitkům, které ne a ne zmizet.

Po pár desítkách metrů z něj největší tréma začala opadávat, pomalu si zvykal na nerovnosti země i rozlehlost světa bez zdí, jen neuvěřitelně hustý provoz mu trhal napjaté nervy na kusy. Přeběhnout silnici se ještě neodvažoval. Spořádaně došel k prvnímu přechodu a teprve pak se vnořil do přítmí parku na druhé straně silnice. A až tady, uprostřed voňavého ticha stromů a chladu temné zeleně, pocítil závratnou radost ze svobody. Shodil tašku, nadechl se a z plných plic neartikulovaně zařval, jak prapůvodní tvor z jurského pralesa. Když se pak vybrečel, vykročil po první cestičce a šel, dokud nedorazil k restauraci. V rámci osvěty je sociální pracovníci upozorňovali na finanční devalvaci, ale stejně ho překvapilo, kolik stojí pivo a párek. Nicméně musel uznat, že to bylo nejlepší pivko jeho života.

Za odpoledne si dal ještě tři, rozhlížel se po lidech kolem sebe, upíjel pomalu, každý doušek hořkosti labužnicky vychutnával (mimoto se bál, co s ním alkohol po takové době může udělat) a pozoroval hrající si děti a po očku samozřejmě ženy, a když se blížil soumrak, nechal si poradit cestu na vlakové nádraží a dokonce mu hned našli i spojení na Beroun, na mobilu (!), nejmenším, jaký kdy viděl, a na absurdním displeji přes celý přístroj mu i ukázali cestu městem. Nechtěl utrácet za tramvaj, ani si vlastně neuměl koupit lístek, tak se vydal pěšmo, i když to z Borského parku byly skoro tři kilometry. Cestou promýšlel, kam se vydá, tady v Plzni neznal ani nohu, ale stejně mu pořád zbývala jen jediná alternativa – do rodné vsi u Berouna, k matce. Nechtělo se mu, ale věděl, že matka se o něj postará, jako vždy, dokud se Standa nerozkouká a nerozhodne, co dál. Sice to bude s řečmi, ale lamentování bude vykoupeno teplým jídlem, čistou postelí, pravidelně přicházejícím matčiným důchodem a hospodou hned na návsi. Což v tuto chvíli zahrnovalo kompletně všechno, po čem toužil.

Pod Chodským náměstím zahnul k bazénu čpícímu chlórem přes celou ulici, a když přecházel koleje, z amplionu nedaleké zastávky zaznělo. „Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku.“ Zpoždění bylo tradiční, ale omluvy Českých drah byly novinkou, i když pronášenou stále týmž tónem z hloubi nejhlubší jeskyně jako kdysi. „Rychlík Berounka číslo R 756 - ze směru Praha hlavní nádraží - který dále pokračuje do stanice Klatovy – Nýrsko – Dešenice - Železná Ruda - a Železná Ruda Alžbětín - bude na svém příjezdu asi dvacet minut opožděn. Důvodem zpoždění je - výluka na trati.“

Dešenice. Standovi okamžitě v hlavě naskočily šumavské kopečky. Pár šťastných let prožil u kámoše Ivana ve Strážově, od Dešenic jen pár kilometrů. Ivan si tu pronajal samotu uprostřed lesů, kde původně zamýšlel chovat jeleny, ale skončil u prasat. Nakonec se ukázalo, že prasata byla dobrá volba. V Hannibalovi nelhali – svině opravdu dokážou spást lautr všechno, včetně lidských kostí. Každopádně, ať to bylo, jak to bylo, Standa měl z vězeňského tamtamu zprávy, že Ivan momentálně sedí na doživotí, takže chalupa, Christlhof, v češtině poeticky zvaná Pohádka, by mohla být prázdná.

Obestírala ji hrozná pověst, která se táhla již od středověku, ale Standa tam strávil poklidné časy a sotva na ni pomyslel, okamžitě se rozhodl započít první dny své znovu nabité svobody právě tam. V klidu, tichu a bez připomínání, jak zkazil život sobě i matce. To bylo to pravé.

Mechanicky došel na zastávku, a aniž si to uvědomil, celých dvacet minut čekání na rychlík se usmíval od ucha k uchu.

-  -  -  -  -  -

Zdeněk došel na hlavák na půl třetí. Objednal si pivo a rozhlédl se po perónech. Za deset minut odjížděl courák na Domažlice. To bylo akorát na nákup lístku a v Domažlicích je hezky. Ve stánku si ještě vzal dvě plechovky Plzně, vyběhl po schodech kolem sochy hutníka a usadil se na rozehřáté koženkové sedačce v posledním vagonu. Měl hodinku na to se rozhodnout, kde stráví zbytek víkendu. V báglu měl spacák, mikinu, paštiku, nůž a láhev rumu, takže byl vybaven na libovolné dobrodružství. Mohl jet naprosto kamkoliv. Tolik možností by bylo pro někoho svazujících, ale Zdeněk takhle jezdil léta, nespočet víkendů strávil na kolejích a nepočítaně nocí pod širákem, zrovna tam, kde právě vypadl z vlaku. Nikdy nevěděl, kde skončí za pár hodin, natož další den. Miloval tu volnost, všelijaké lidičky, které potkával, hlad, žízeň a jiná nepohodlí, v civilizovaném životě tak vzácná, různorodé hospůdky, koupele v rybnících a další malé radosti, prazvláštní improvizace k nim vedoucí, absurdní setkání a všechna ostatní dobrodružství, která na něj čekala. Už teď se těšil, co zažije tentokrát.

Červencové vedro bylo neúprosné, tak si ve stánku vedle domažlického nádraží koupil jedno do skla a přemítal, kam dál. Na sloupu vedle stánku ho přitáhl plakát kapely Harlej, která měla dnes večer hrát v Klatovech na koupališti. Za dvacet minut tam jel osobák a Zdeněk neviděl jediný důvod, proč nevyrazit na bigbít. Vzhledem k časové rezervě zmodifikoval plány a vystoupil už v Bezděkově. Čekalo ho šest kiláků po polních cestách, mezi pokosenými loukami a vzrostlým obilím, s hlavou v oblacích a úsměvem ve tváři, slunce pražilo, obloha byla bez mráčku a konečně to bylo tady, pocit blaženosti a dokonalosti světa. Mírně podroušený Zdeněk si pískal Harleje a když došel k brodu, shodil bágl i všechno ostatní, co ho tížilo, a ponořil se do chladu Úhlavy.

Vedro bylo nakonec tak úmorné, že po dalších dvou kelímkáčích, tentokrát už na klatovském koupáku, se rozhodl, že potící se máničky nakonec vynechá, a vydal se na nádraží. Ale v Klatovech nemůže být nic jednoduchého, čekaly ho ještě dva kilometry, takže osobák 7552, poslední večerní vlak na Šumavu, stihl jen díky tradičnímu „omluvte zpoždění vlaku“. Původně chtěl až nahoru do Rudy, ale kolem půl desáté byli teprve v Dešenicích, tak raději vystoupil, aby ještě stihl otevřenou hospodu. Byl sice pátek, ale čím dál více hostinských zavíralo už v deset. Od té doby, co se v hospodách neprodávají cigára a točené stojí tolik, že ho každý druhý ucucává dvě hodiny, už vesnické putyky nejsou, co bývávaly.

Nicméně jakmile seběhl kopeček od nádraží do vsi, se supícím vláčkem v zádech, uvědomil si, že Dešenice podcenil. Dnes to tu žilo. Před hospodou, klasickým kulturákem s dřevěnou terasou, se točily hned dva kolotoče a místňáci halekali kolem střelnice. Přijela k nám pouť! Hospoda i terasa byla plná, Zdenda si už ani nepamatoval, kdy naposledy zažil někde na vsi takový hukot.

Vystál frontu před barem, postarší hospodská byla rozběhaná, vždyť pouť je jen jednou za rok!, ale přes ten shon dokázala být milá i k takovému potulnému vandrákovi, jakým Zdenda pro tenhle víkend byl. Dal si jedno do skla a panáka do foroty, a dovolil se na terase na konci stolu, který vypadal nejméně obsazený. Chlapi hráli karty, tak si ho moc nevšímali, ale to mu nevadilo. Vychutnával studené pivo, sladké aroma neméně vychlazeného božkovského rumu i polevující vedro. Nad horami se stahovala mračna tak temná, že působila jak z klasicistního obrazu, takové barvy a světla snad nemohla být ani reálná. Zvedl se větřík, který příjemně chladil a pomalu se začal snášet soumrak. Zdenda miloval dlouhé letní večery, teplo mu vhánělo energii do žil, ale teplé letní noci byly top. Nic nebylo lepšího než dusná tropická noc s lehkým větříkem a cvrkotem cvrčků, snad jen horká červencová rána, bez rosy, ale za to se zpěvem ptáků.  

Ale na ráno bez rosy to zítra nevypadalo, i když byl červenec. Nízká mračna slibovala spíš pořádnou povodeň. Zdeněk si pomyslel, že by si co nejrychleji měl najít nějaké místo na spaní a to nějaké pořádné místo. Ideálně vyvýšené a pod střechou. Přímo naproti hospodě, jen přes náves, byla autobusová budka. To by šlo, stačí nemyslet na zaplivanou podlahu.

Ideální to nebylo, chtělo by to něco komfortnějšího a dál od lidí, tady by ho začali budit už v pět. Ale vzhledem k stále černější obloze a pomalu se zvedajícímu větru už by to chtělo zaplatit a vyrazit se po něčem poohlédnout…. Zdenda se zvedl, ale pak pokrčil rameny a vyrazil si jen k baru, pro další do skla.

Liják udeřil o pár minut později, s až neuvěřitelnou silou, jako kdyby někdo nahoře pustil hadici, ve světle lamp se kapky rozstřikovaly o asfalt, a za chvíli bylo všechno kolem pod vodou. Zdeněk na to fascinovaně zíral a ani nevnímal, že v chladnoucím vzduchu zůstal na terase téměř sám. V hospodě sedělo ještě pár unavených hostů, ale už byl zralý na kutě, tedy do spacáku, tak se dovolil paní hospodské, jestli by si mohl rozložit karimatku na terase. Byla svolná – i jí bylo jasné, že by nepřeběhl ani k autobusové zastávce, aniž by byl promočený na kost. Rychle si rozložil věci, batoh hodil pod hlavu, vedle sebe poslední pivko, ale ani ho nedopil a bez ohledu na hovor od posledního stolu na druhém konci terasy, jednoduše vytuhnul.  

O pár hodin později ho vzbudil divný zvuk, který přehlušil i neutuchající bubnování deště. Vylekal se do okamžité bdělosti, napřímil se jak svíčka, co mu to spací pytel dovolil a zaposlouchal se do hlasitého chropění, které, jak mu došlo až po chvíli, nepocházelo od žádného divokého zvířete ani jiné obludy, ale od jednoho z opilců, který zůstal spát vzadu na terase a nyní se pokoušel vstát, doprovázeje to zvuky přímo groteskními. Zdeněk se ve tmě rozkoukal a sledoval jeho siluetu proti obloze, zvednutí z lavice byl větší tanec, než by se byl kdy nadál, nahoru a dolů, dolů a nahoru, až se to konečně poštěstilo a shrbená figura se zapřela o zeď.

Nastala chvíle kolébání, chrchlání a odkašlávání, Zdeněk se slastně zavrtal do spacáku, ale sotva začal zabírat, zvuky se přiblížily až k nesnesení. Když otevřel oči, silueta hromotluka v červené flanelové košili se nakláněla přímo nad ním, štítil se slin, které očekával, že na něj každou chvíli skanou.

Chlap něco mumlal. Jediné, čemu bylo rozumět, byly neadresné nadávky, sprosté stížnosti na celý svět. Když si  začal šátrat po poklopci, Zdeněk se rychle vymotal ze spacáku, to by ještě chybělo. Pak by ty sliny nebyly to nejhorší. Vzal chlapa, který byl úplně mimo sebe, za rameno a nasměroval ho na druhou stranu verandy. Zdenda nevěděl, jestli to bylo jeho díky zásahu, ale bohudík proud moči vypustil ven na trávník. Pak se zhroutil na nejbližší židli a mezi nadávkami a chrchláním usnul. Zdenda se otřásl. Nejraději by si sbalil svých pět švestek a vypadl někam do lesa, ale nejen, že ještě poprchávalo, ale všude se stále ještě leskly prameny stékající vody.  To raději riskne toho opilce. Zatáhl si spacák co nejdál od něj ke stěně, a zavrtal se zpátky do sucha a tepla.

Těžko říct, jak dlouho spal, když ho opilec znovu probudil. A tentokrát už byly jeho nadávky adresné, čert ví, co mu přelétlo přes nos. Zdenda se postavil naproti němu a snažil se ho uchlácholit zpátky na židli. Bohužel bez účinku. Vzal ho tedy za ramena a pokusil se napodobit kumpána z mokré čtvrti. „Tak pojď, chlape, půjdeme. Už je zavřeno.“ Vyváděl ho z terasy. Díky úskoku se muž uklidnil a nechal se celkem pokojně odvést za roh. Naštěstí už nepršelo, tak ho Zdeněk s čistým svědomím opřel o roh nějaké kolny. „Chvíli si odpočiň a pak běž domů, máš dost. Poplácal ho po zádech a vrátil se na terasu. Do spacáku zalézal s mokrýma nohama, teď už nadával i on.

Ale sotva zavřel oči, ten ožralej idiot tu byl zas. Nicméně chlap se tentokrát nedal, opřel se o stěnu, chrlil jednu kletbu za druhou a máchal rukama, nesjpíš ve snaze vyvolat potyčku. Zdenda zlostí bez sebe už to nevydržel, vyskočil na nohy, aby nebyl v nevýhodě a začal na něj řvát. Už už to vypadalo, že bezvýsledně, když chlap se najednou otočil a odešel do tmy.

A byl klid.

Zdenda tomu nemohl věřit, chvíli ještě popocházel po terase, došel si s pískem, zapálil si cigárko a dopil zbytek piva od večera, ale to ožralé hovado se už nezjevilo. Díky bohu.

Teď si teprve mohl vychutnat těch pár hodin nebo spíš desítek minut, co zbývaly do chvíle, kdy se dešenická náves probere do letního nedělního rána.

------

Zdeněk se vzbudil do plného slunce, ptáčci zpívali, včelky bzučely, mouchy prudily, a i za zavřenými víčky bylo jasné, že bude prostě úchvatný den. Nejdřív pootevřel oči slepené spánkem, pak rty slepené večerním rumem, nahmatal láhev s vodou a tak jak byl, ještě zalezlý ve spacáku, si opláchl obličej. Oklepal se, vysoukal se na nohy a začal se poohlížet po něčem k snědku.

Otevřelo se okénko a vyhlédla paní hospodská. „Dobrý ráno.“

„Brý ráno. Dá se tu někde pořídit něco k snídani?“

„No, sámoška má dnes zavřeno. Ale jestli vám stačí kafe a párky s chlebem….“

„Jestli stačí? To by bylo geniální.“ Ožil Zdeněk. „A možná ještě pivko kdyby bylo.“

Sklenice s čepicí pěny se na parapetu objevila hned, vajíčka a kávu mu pak paní hospodská donesla až ke stolu a dokonce si přisedla.

„Tak jak se vám tu spalo?“ Zeptala se zdvořilým tónem člověka, kterého by takový nesmysl, jako je spaní venku, v životě nenapadl.

„Dobře. Teda až na toho chlapíka, co celou noc otravoval.“

„Otravoval vás? No, to jste měl štěstí, že se nestalo nic horšího. To musel být ten vrah ze Strážova.“

„Vrah?“

„Jo, vážně vrah. Seděl ve Valticích. Za vraždu. A pak za pokus o vraždu na Borech.“

Otravná noční příhoda náhle získala úplně jiný rozměr s trpkou příchutí zelené trnky, teď byl Zdenda rád, že noc přežil ve zdraví. Mokro, které bylo včera neštěstím, se náhle jevilo jako drobná lapálie.

„Noc s vrahem. No, páni.“

„Otravoval hodně?“

„Docela dost. Byl příšerně ožralej a hrozně vlezlej. K ránu naštěstí někam zmizel.“ Zdenda se mimoděk rozhlédl, hořkost vzadu na patře nezmizela ani po loku dvanáctky.

„To šel určitě domů. Bydlí asi deset kilometrů odsud, na samotě kousek od Strážova. Nemají tam hospodu, tak občas chodí sem. A pak jde v noci lesem domů. Pohádka se to tam jmenuje.“

Chvíli povídali, ale vlak nahoru na Šumavu jel za pár minut, tak Zdenda zaplatil, poděkoval, hodil bágl na záda a všechny chmury za záda. I když mu to nedalo a ještě v kopečku ke kolejím dumal nad tím, jak by se jeho postoj změnil, kdyby v noci věděl, s kým má tu čest. Dovolil by si takhle na opilce, kdyby věděl, že je schopen opravdu zabíjet? Asi ne. Měl by respekt. Nejspíš by se sbalil a průtrž neprůtrž by se vydal co nejdál od něj. A v noci by se budil a poslouchal, zda neuslyší se blížit jeho chroptění. Ještě, že vyvázl takhle lacino. Ale každopádně to byl zážitek, bude mít co vyprávět klukům v hospodě. Ještě, že se včera rozhodl odjet z Klatov, na bigbítu by určitě nic takového nezažil. S tímhle resumé přidal do kroku.

Nikde samozřejmě ani noha, místní vlaková zastávka sestávala z jedné budky asi tři sta metrů za poslední chalupou. Zdenda došel právě včas, aby uslyšel vzdálené zahoukání a spatřil modř rychlíku, vlnícího se po klikatých kolejích pozvolna se zvedajícího předšumaví.

Jak zahlédl vlak, ze Zdendy opadly všechny chmury, noc byla pryč, teď bylo nádherné ráno, začínal ještě nádhernější letní den a on je jen půl hodiny cesty od těch nejvyšších šumavských kopečků. Vyleze si na Velký Vosser nebo alespoň na Pancíř a na terásce vrcholové hospůdky si dá na sluníčku pár piv a bude čučet dolů na svět.

Do příjezdu vlaku mu chyběla ještě nějaká ta minutka, tak se rozhodl si těžký bágl hodit na lavičku v budce. Až pozdě si všiml postavy v červené flanelce zhroucené v rohu, kterou vyrušil náraz plecháčku upevněného zvenku na krosně. Zdenda se chtěl se otočit a zmizet, ale opilec z včerejší noci, náhle nečekaně mrštný, ho drapl za triko. Začala tichá, urputná rvačka. Muž ho surově drtil ke zdi a při tom mu prskal nadávky přímo do obličeje. A bohužel nejen nadávky. „No tak neblbni. Včera jsi budil ty mě, tak dneska jsem vzbudil já tebe. Jsme si kvit.“ Snažil se Zdeněk všechno obrátit v žert, ale jako kdyby mluvil do zdi. Rychlík už byl skoro v zastávce, ale ta byla na znamení. Zdenda se pokusil vyprostit ze sevření a povedlo se mu vyběhnout dva kroky před boudu, ale vagony už supěly kolem a poslední, co si uvědomil, byla herda do zad, která ho poslala rovnou pod dunící kola rychlíku R776.

Autor: Zuzana Rampichová | neděle 25.2.2024 11:02 | karma článku: 11,28 | přečteno: 309x
  • Další články autora

Zuzana Rampichová

Dům oběšených panenek

Narazila jsem na něj při toulkách kolem Hlinska a pořád ho nemůžu dostat z hlavy... posílám tedy alespoň povídku.

6.7.2024 v 21:52 | Karma: 9,60 | Přečteno: 295x | Diskuse | Poezie a próza

Zuzana Rampichová

Labuť a lovec odhalují mýtická tajemství pravěku

Jiří Březina, jinak autor výborných současných detektivek, se opásal lukem, pomazal blátem a v rákosových sandálech se vypravil objevovat tajemství magického světa soumraku neolitu.

22.4.2024 v 22:12 | Karma: 7,56 | Přečteno: 164x | Diskuse | Kultura

Zuzana Rampichová

Vlčí dispečink

Populace vlků na Šumavě nyní čítá podle odhadů zoologů 36 zvířat. Povídka o možnostech regulované ochrany hospodářských zvířat v našem největším národním parku.

31.3.2024 v 12:59 | Karma: 12,20 | Přečteno: 320x | Diskuse | Poezie a próza

Zuzana Rampichová

O /ne/lásce /k/ robotů/m/

Patnáctý román básníka perverze Iana McEwana je o smutku a beznaději otevřených systémů lidských životů, které zdevastuje mravní zákon, aplikovaný uzavřeným systémem umělé inteligence androidního robota.

18.1.2024 v 16:19 | Karma: 6,64 | Přečteno: 144x | Diskuse | Kultura

Zuzana Rampichová

Nejen František Kotleta naděluje Vánoce v Sudetech

Pokud hledáte dárky pod stromeček mezi českými detektivními thrillery, můžete letos navštívit zapomenuté a drsné pohraničí jak východního „Sudetenlandu“ Františka Kotlety, tak západního „Sudeathlandu“ Kamila Pešťáka.

17.12.2023 v 15:25 | Karma: 7,21 | Přečteno: 239x | Diskuse | Kultura
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: 1 000 Kč na letenky díky Pelikan.cz

15. července 2024,  aktualizováno  22.7 8:34

Rádi létáte? Láká vás cestování po Evropě za pár stovek? Nebo se chcete vypravit někam dál a...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

VIDEO: Kapitán výletní lodi v Řecku spláchl vlnou turisty na pláži. Vyšetřují ho

23. července 2024  9:29

Nevyžádané dobrodružství na jinak poklidné dovolené zažili v sobotu turisté na pláži Agios Stefanos...

Můj syn Xavier zemřel, říká Musk o transgender dceři. A chce zničit „virus woke“

24. července 2024  11:37

Miliardář Elon Musk tvrdí, že byl podveden, když dovolil svému synovi stát se transgender ženou. V...

Čelíme střetu civilizace a barbarství, řekl Netanjahu v Kongresu

24. července 2024  20:27,  aktualizováno  20:35

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v úvodu projevu v americkém Kongresu řekl, že svět čelí střetu...

Vláda se shodla na novém českém eurokomisaři. Má jím být ministr Síkela

24. července 2024  18:16,  aktualizováno  20:15

Vláda rozhodla, že kandidátem České republiky do Evropské komise bude ministr průmyslu a obchodu...

Auto vjelo v Rožnově pod Radhoštěm před vlak, řidič srážku nepřežil

24. července 2024  20:08

Ve středu odpoledne vjelo auto před projíždějící vlak v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Po...

JAK UŠETŘIT na dovolené. Pozor na levné letenky, ubytovat se lze i zdarma

24. července 2024

Premium Cestování sice zdražilo, ale i dnes se dá cestovat poměrně levně. Stačí být rychlý, flexibilní a...

Už nikdy nevyhazujte zeleninu z lednice: Přečtěte si, jak prodloužit trvanlivost.
Už nikdy nevyhazujte zeleninu z lednice: Přečtěte si, jak prodloužit trvanlivost.

Potravinové dózy jsou nepostradatelnou součástí každé domácnosti. Jak ale zajistit, aby v nich potraviny zůstaly dlouho čerstvé? Na to jsme se...

  • Počet článků 51
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 689x
V povídkách se snažím o pointy, co mi síly stačí, a pevně doufám, že se mi podaří alespoň někoho z vás zaujmout či pobavit... příběhy zveřejněné (nejen) na tomto blogu vyšly ve sbírkách Bodycaching a jiná hledání a Láska za časů covidu a jiné horory.

Kontakt: zuzana.rampichova@centrum.cz

 

 

Seznam rubrik