Její příběh - láska za časů covidu

Povídka o lásce v karanténě... jak to mohlo být a jak to vidí ona... nebo že by to bylo třeba jinak?

12. března se v celé Itálii zavřely nejen restaurace, kavárny a obchody, ale do karantény byl umístěn i Kristus, vláda navzdory papežovým intervencím bezprecedentně nařídila zabouchnout vrata kostelů a bylo.

To byl pro Paolu, zavřenou v jednom z malých bytů starého veronského domu, poslední pomyslný hřebíček do rakve jejího duševního klidu. Takhle prázdná se naposledy cítila v pubertě, kdy hledala své vlastní já, obklopena katolickou rodinou natolik dusící, že se rozhodla jít svou vlastní cestou, ne jako dvě starší sestry, které se vdaly za chlapce z dobrých rodin ze sousedních domů a kolébaly, než jim bylo dvacet. To Paola, k nelibosti rodičů nicméně s jejich finanční podporou, vystudovala dějiny umění, a v mladistvé separační touze si našla naprosto neuspokojivé zaměstnání v informačním centru v Římě. Po pár měsících přijala nabídku od jednoho z klientů, kterým propagovali výstavu – a s nímž se mimochodem vyspala hned první den, co se poznali, byla nezkušená a netušila, že muže musí patřičně napínat, což ostatně zcela nezvládla nikdy – a stala se zaměstnankyní jeho galerie. Jakou chybou bylo kvůli atraktivní práci opustit jistotu státního zaměstnání, se ukázalo hned při nejbližší ekonomické krizi. Při rozdávání výpovědí byla první na řadě, což určitě nemohlo souviset s tím, že pár týdnů před tím ukázala svému milenci pozitivní těhotenský test. Nedbal na její slzy a bez rozmýšlení podepsal nejprve šek potratové klinice a dva měsíce poté její výpověď.

Paole bylo lehce přes třicet, i když vypadala o pět let mladší (na rozdíl od jejích dvou starších sester, které po neustálých porodech a bez kosmetické péče, kterou nestíhaly, naopak před padesátkou vypadaly na sedmdesát). O práci ve státní sféře, která zaručovala definitivu, si teď Paola mohla nechat jen zdát, pár let se ještě protloukala v Římě, ale neustále narážela na to samé – atraktivní projekty, hrazené z evropských či jiných dotací, velice dobře placené, ale vždy krátkodobé. A k tomu několik románků s atraktivními velice zajímavými muži, ještě krátkodobější. Při oplakávání svých lásek, bez výjimek inteligentních, štíhlých, vtipných a nedostupných drahých, poznala všechny kostely v Římě. Nejprve byl její zájem čistě romantický, později i architektonický, ale jak se v čase vzdalovala přísnému křesťanskému dětství, rostla její spiritualita, až se po pětatřicítce přelila v pravou křesťanskou víru. Paola přestala toužit po objevování nových kostelů a nových štíhlých intelektuálů tak poznenáhlu, že si to uvědomila až v době, kdy byla díky další z ekonomických vln, jenž ve světle aktuálních událostí ani nelze nazývat krizí, zase pár týdnů bez práce. Ale svůj volný čas už netrávila neklidnými toulkami po bulvárech starobylého města, ani vyhlížením papeže na Piazza San Pietro, ale pravidelnými návštěvami bohoslužeb v nejbližším kostele. A nyní už při výběru svatostánku nešlo o výzdobu ani o proslulost faráře, ale čistě o akt poděkování bohu. A stejně jako se zklidnila její duše, uklidnilo se i její srdce, náhle ji přestalo bavit vyhledávat na večírkách stále nové nepřístupné muže, ale začala přemýšlet o založení rodiny. Po několika týdnech tohoto zklidnění a s vizí ukotvení svého života, a v neposlední řadě kvůli zvýšení už takto horentního nájmu, který bez stálé práce téměř nebylo možné utáhnout, se vrátila do lůna rodiny. Rodiče, kteří mezitím zestárli, už neměli energii na náboženský fanatismus, takže atmosféra doma se změnila. Nebo se možná změnila ona, Paola, těžko soudit. Nicméně byla vděčná za útulný azyl, jak vnímala byteček, který jí rodiče poskytli – bez projevení nadšení, ale okamžitě jakmile naznačila, že uvažuje o návratu do Verony. Ve slabé chvilce si musela přiznat, že ji podporovali vždycky, ať už chtěla na studia, která, oprávněně, považovali za nesmyslná, na zkušenou do Říma nebo se bez kytičky vrátit domů.

Teď se z klidného a ekonomicky výhodného útočiště ale stalo vězení a to doslova. Druhý den po přestěhování do Verony dostala strohý příkaz od místní hygieny strávit tři týdny v přísné karanténě. V Římě je tolik nakažených coronavirem, že byl vyhlášen za rizikovou zónu. Říkala si, že to v pohodě zvládne, vybalila těch pár krabic osobního majetku, přijala nákup, který jí nechal za dveřmi někdo anonymní z městské sociálky („10 minut po obdržení této SMS si za dveřmi vyzvedněte svůj nákup. Dodržujte hygienická opatření!“), rozvěsila ty obrazy, které se jí vešly na stěny, zabydlela se a pak začala toužit po společnosti, jakékoliv společnosti, tak zoufale, že trávila dny na miniaturním balkonku povídáním o ničem s nervózními sestrami, které neustále odbíhaly k záhadným domácím povinnostem.

Pak se naštěstí objevila její mladší sestřička, Franciska. Ta se v rodině vydala po stopách nezávislosti vyšlapaných Paolou, ale svoji cestu dotáhla mnohem dál, až k druhým houslím v Milánském orchestru. Orchestr v nynější situaci samozřejmě zrušil všechna vystoupení, a když zakázali i zkoušky, rozhodla se Franciska, že se také připojí k rodinné „idylce“, v noci urazila 250 kilometrů po okrskách, dálnici se vyhnula, aby ji nevrátili zpátky, a dorazila na ranní kávu.  S rodinou stihla ještě oběd, než ji díky mobilní aplikaci vyhmátly úřady, a nařídily jí individuální karanténu. Franciska se odebrala do posledního volného bytečku, pro jehož nájemníka, stařičkého univerzitního profesora, přijela rodina a nekompromisně ho odlifrovala na venkov. Prý než se to přežene, ale nájem přestali platit hned. Franciska snášela samotu mnohem lépe než Paola, se stoickým klidem člověka, který má své poslání. Nejprve důkladně vydezinfikovala byt načichlý knihami stařičkého profesora a pak každý den hodiny procvičovala partitury, v mezidobí telefonovala s přáteli nebo požitkářsky kouřila na balkoně. Se sesterskou empatií odhadla, jak je Paola nešťastná a osamělá a s ženskou solidaritou trávila mnoho času vykloněná z nejbližšího okna, rozptylovala Paolu historkami z uměleckého světa, tak vzdálenému tomu reálnému, a jak padal soumrak, dojímala ji příběhy z jejich dětství, tak křehkými a poetickými, že si je snad musela vymýšlet, alespoň Paola si nevzpomínala na žádné zelené vavřínové listy, štíhlé pakobylky ani bosé nohy na rozpálených kamenech. Upamatovávala se pouze na nekonečné mše, drásající křik miminek a máminy slzy. Ale jak padala noc, Paola přivírala oči před cigaretovým dýmem i krutou realitou a nechala se unášet sestřinou poetikou do zapomenutých, nebo možná nikdy ani neexistujících krajin dětství.

Franciska se do bájení o uplynulých lepších časech vložila s takovou vervou, že kromě Paoly poslouchali nejen její sestry (ale rodiče nikdy, zřejmě si chtěli uchovat svoje vlastní vzpomínky), jejich manželé a děti, ale pomalu se přidávali i sousedé z okolních oken. Nejprve vykukovali pod záminkou kouření, cigarety zapalovali častěji a častěji, pak zůstávali i po uhasnutí oharků, a když se po pár dnech osmělili, jen jednoduše kývli na pozdrav a pověsili se Francisce na rty vykrojené temně sametovou rtěnkou. 

Po týdnu se Franciska rozhlédla po svých posluchačích, které do té doby zdánlivě nevnímala a nečekaně prohlásila: „Zítra v sedm vám zahraju. Povězte to všem.“

Zpráva se rozletěla sousedstvím a druhý den před sedmou hodinou ožilo snad každé okno v ulici, muži rozmáchle gestikulovali a sypali kolem sebe popel, ženy se zdravily veselým máváním, na zkřivených balkoncích se pošťuchovaly děti, zatímco prázdnou dlažbu ulice vyhřátou sluncem obsadily toulavé kočky.

Bylo to tak neskutečně romantické, když Franciska přiložila smyčec na struny a první akordy se rozlétly pustou ulicí. Vzápětí následovaly první hlasy a za chvíli zpívala celá ulice. Nadšeně, radostně, svéhlavě, spolu proti všem a všemu.

Pocit sounáležitosti vháněl Paole slzy do očí, takovou energii necítila ani při bohoslužbě. Zpívala a hrdě se rozhlížela svojí ulicí, po svých lidech, usmívala se přes slzy dojetí v očích. Všichni sousedé byli úžasní, jak postávali na balkonech a vykláněli se z oken, v košilích, nedbalkách, s natáčkami nebo rozcuchanými vlasy, ale nejúžasnější byl mladý muž z domu téměř naproti, s rozkročenýma nohama stál na jednom z těch miniaturních balkonků, ani se nepohnul, pouze jeho rty formulovaly refrén, který zpíval s pohledem upřeným přímo na Paolu. Alespoň měla ten dojem. Několikrát k němu zabloudila zrakem, aby se ujistila, ale stále hleděl jen na ni. Nesměle se na něj usmála a jeho obličej v tu chvílí rozzářilo takové světlo, že musela přivřít oči. Hleděli na sebe přes propast ulice a on zpíval jen pro ni. Vnímala ho tak intenzivně, že si ani neuvědomila, že sestra dohrála, až když se spustil hlasitý potlesk. Mladík tleskal s očima upřenýma do jejích, tleskal jí, Paole, ale náhle vysekl pukrle a zmizel za dveřmi.

Paola se obrátila k sestře, gratulovala jí, ale stále po očku pozorovala protější balkon, náhle tak osiřelý. Nakonec už nebyla žádná záminka, proč protahovat pobyt venku, takže se rozloučila a vevnitř se natáhla na postel. Cítila se osvícená a zklamaná zároveň. Mladík, respektive jeho nynější nepřítomnost, jí zkazil monumentální pocity z nového zážitku.

Zprávy na telefonu si všimla až po chvíli:

„Ahoj Paolo, tady Michele, z protejsiho balkonu. Omlouvám se, že ti pisu, ale jsi tak krásná, že jsem ti to musel sdělit.“

„ Císlo mám od kamaráda, chodil do školy s Franceskou.“  

Psal zdvořile a neuvěřitelně mile, měli společné známé a zálibu v umění, podle všeho byl dobře situovaný, měl rozhled a byl sečtělý a tak decentní a nevtíravý, že k tomu, že se oba dva chtějí usadit a mít rodinu, se dostali až po páté hodině ráno a asi tisíci zprávách. To už byla Paola zamilovaná až po uši. Když jí kolem šesté přišla otázka: „Paolo, kdybych tě po skončení karantény požádal o ruku, co bys mi odpověděla?“ napsala pouze to nejstručnější „ANO!“ a klesla na kolena, aby poděkovala bohu za štěstí, které jí, po těžkých zkouškách posledních týdnů a snad i let, tak nečekaně seslal.

 

TOHLE JE  JEJÍ POHLED, CHCETE-LI ZNÁT I JEHO, PŘEJDĚTE NA DALŠÍ POVÍDKU:

Jeho příběh – Manuelova výzva pro občany, kteří se nudí v karanténě ?  

https://rampichova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756070

 

 

 

 

 

Autor: Zuzana Rampichová | pátek 21.8.2020 20:58 | karma článku: 9,87 | přečteno: 454x
  • Další články autora

Zuzana Rampichová

Dům oběšených panenek

Narazila jsem na něj při toulkách kolem Hlinska a pořád ho nemůžu dostat z hlavy... posílám tedy alespoň povídku.

6.7.2024 v 21:52 | Karma: 9,60 | Přečteno: 295x | Diskuse | Poezie a próza

Zuzana Rampichová

Labuť a lovec odhalují mýtická tajemství pravěku

Jiří Březina, jinak autor výborných současných detektivek, se opásal lukem, pomazal blátem a v rákosových sandálech se vypravil objevovat tajemství magického světa soumraku neolitu.

22.4.2024 v 22:12 | Karma: 7,56 | Přečteno: 164x | Diskuse | Kultura

Zuzana Rampichová

Vlčí dispečink

Populace vlků na Šumavě nyní čítá podle odhadů zoologů 36 zvířat. Povídka o možnostech regulované ochrany hospodářských zvířat v našem největším národním parku.

31.3.2024 v 12:59 | Karma: 12,20 | Přečteno: 320x | Diskuse | Poezie a próza

Zuzana Rampichová

Poslední zastávka Dešenice

Povídka o tom, jak daleko vás na čundru může dovést špatné rozhodnutí... anebo vlak, i když má poslední zastávku v Železné Rudě.

25.2.2024 v 11:02 | Karma: 11,28 | Přečteno: 309x | Diskuse | Poezie a próza

Zuzana Rampichová

O /ne/lásce /k/ robotů/m/

Patnáctý román básníka perverze Iana McEwana je o smutku a beznaději otevřených systémů lidských životů, které zdevastuje mravní zákon, aplikovaný uzavřeným systémem umělé inteligence androidního robota.

18.1.2024 v 16:19 | Karma: 6,64 | Přečteno: 144x | Diskuse | Kultura
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: 1 000 Kč na letenky díky Pelikan.cz

15. července 2024,  aktualizováno  22.7 8:34

Rádi létáte? Láká vás cestování po Evropě za pár stovek? Nebo se chcete vypravit někam dál a...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

VIDEO: Kapitán výletní lodi v Řecku spláchl vlnou turisty na pláži. Vyšetřují ho

23. července 2024  9:29

Nevyžádané dobrodružství na jinak poklidné dovolené zažili v sobotu turisté na pláži Agios Stefanos...

Můj syn Xavier zemřel, říká Musk o transgender dceři. A chce zničit „virus woke“

24. července 2024  11:37

Miliardář Elon Musk tvrdí, že byl podveden, když dovolil svému synovi stát se transgender ženou. V...

Čelíme střetu civilizace a barbarství, řekl Netanjahu v Kongresu

24. července 2024  20:27,  aktualizováno  20:58

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v úvodu projevu v americkém Kongresu řekl, že svět čelí střetu...

Vláda se shodla na novém českém eurokomisaři. Má jím být ministr Síkela

24. července 2024  18:16,  aktualizováno  20:15

Vláda rozhodla, že kandidátem České republiky do Evropské komise bude ministr průmyslu a obchodu...

Auto vjelo v Rožnově pod Radhoštěm před vlak, řidič srážku nepřežil

24. července 2024  20:08

Ve středu odpoledne vjelo auto před projíždějící vlak v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Po...

JAK UŠETŘIT na dovolené. Pozor na levné letenky, ubytovat se lze i zdarma

24. července 2024

Premium Cestování sice zdražilo, ale i dnes se dá cestovat poměrně levně. Stačí být rychlý, flexibilní a...

  • Počet článků 51
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 689x
V povídkách se snažím o pointy, co mi síly stačí, a pevně doufám, že se mi podaří alespoň někoho z vás zaujmout či pobavit... příběhy zveřejněné (nejen) na tomto blogu vyšly ve sbírkách Bodycaching a jiná hledání a Láska za časů covidu a jiné horory.

Kontakt: zuzana.rampichova@centrum.cz

 

 

Seznam rubrik