Deník jednoho normálního roku

Pour Féliciter 2021  Povídka o deníku - ohlédnutí za rokem právě končícím jako dárek k tomu právě začínajícímu

Když v úterý 10. března 2020 vyhlašuje vláda v čele s podivuhodně fotogenickým ministrem zdravotnictví uzavření všech škol, mám v očích slzy a v srdci naléhavý pocit, že začíná válka. A že se mi to zdá.

Ale jde pouze o vyhlášení opatření v rámci nouzového stavu při boji proti nemoci nazývané COVID19, jak se dočtu na internetu. Vir podobný chřipce mně neděsí tolik, jako právnické vzdělání ministra zdravotnictví. Školky dostaly výjimku.

Ve středu je ranní vlak poloprázdný. Lidé se snaží nedotýkat madel, na ochranu rukou používají kapesníky. Vláda vyhlašuje zákaz shromažďování a zavření školek.

Nakažených je v Čechách 76. Městem projíždějí prázdné tramvaje. Venku je pusto, ale jak padne tma, sídliště se náhle zaplní nudícími se teenagery a svátečními běžci.  

Čekání na začátek čtvrteční tiskové konference je nekonečné. Vláda jedná čtyři hodiny, pak vymění hlavní hygieničku a na třicet dní zavře všechny kulturní i sportovní zařízení. Kromě toho povolává armádu a v pátek v poledne zavírá hranice.

Světová zdravotnická organizace na svých stránkách doporučuje pravidelně větrat a mýt si ruce.

Ministr zdravotnictví je bývalý vítěz televizní pěvecké soutěže.

Možná spolu tahle fakta ani nesouvisí.

Hranice máme otevřené pouhých třicet let. Ještě si pamatujeme, jaké to bylo, ještě máme v uchu rytmus Krylových veršů, přece nedovolíme, aby nás ti nahoře krátili na našich základních svobodách. Ale město je dál pusté, ani náznak občanských nepokojů. Dnes přibylo 47 nakažených. Prodavačka v sámošce si stěžuje, že lidi vykoupili všechny chlazené potraviny a vajíčka už taky nejsou.

Zavření restaurací vyhlašuje vláda až v pátek. A až od 18 hodin. Chci si ještě dojít do knihovny, už jsem dlouho nečetla Orwela, ale ta je zavřená už dva dny. Náhle se do mě dá zima.

Odpoledne se kvůli vichřici zpožďují všechny vlaky. Měly by tu čekat stovky rozčílených cestujících se stovkami zmařených plánů, ale po prázdném nádraží se potuluju skoro sama, nikdo tu nenadává. Nakonec si dávám pivo v úplně prázdném nádražním bufetu. „To děláte dobře,“ chválí mě mladík u pokladny. „Taky bych si dal, kdybych mohl.“ Poslední pivo na hodně dlouhou dobu.

V Brně napadl hacker systém nemocnice, kde probíhá testování na koronavir. V Pardubicích se o čtyři hodiny zpozdil vlak, protože průvodčí narazila na skupinu kašlajících Italů. V centru Plzně na zastávce MHD muž vykřikoval na teenagery, že se právě vrátil z Itálie a je nakažen koronavirem, jestli je to pravda, ukážou až testy, nicméně strážníci hned na místě zjistili, že se vrátil z Beskyd a má 2,8 promile.

V Americe zakázali hlavnímu hygienikovi podávat zprávy, které neschválil prezident.

České Ministerstvo zdravotnictví začalo zveřejňovat online informace o počtu testovaných a počtu nakažených. Momentálně je pozitivních 126 Čechů, většina z nich se vrátila z lyží v Itálii.

Jsou mí spoluobčané, tak lhostejní ke všem svým základním svobodám, schopni někoho lynčovat? Například proto, že je Ital? Nebo protože na jarní prázdniny jezdí lyžovat do Alp? Nejsem si jistá, jestli chci znát odpověď.

Naštěstí se ukázalo, že Orwelovy romány lze stáhnout z Ulozto.

* * *

V sobotu studuji stránky Ministerstva zdravotnictví a kopíruju si informace o počtech nakažených. Jen tak pro jistotu. Připisuju si pár poznámek. Přestože mám pocit, že z uplynulého týdne, během kterého se celý náš svět převrátil vzhůru nohama, nezapomenu ani hodinu. Dáváme všem neomezená data, aby mohli být v této těžké době ve spojení se svými blízkými, oznamuje esemeska od komerčního operátora. A to do konce dubna.

A sakra.

Vzpomínám na přednášku na filozofické fakultě, kde na nás apelovali, že pokud se někdy dostaneme do krajní situace, jako je třeba vězení nebo válka, máme si rozhodně vést deník. První dojmy jsou nejsilnější, pak si každý zvykne a přestává vnímat podrobnosti, o čemž mám pochyby. Jistě existují vnitřní hranice, s jejichž překročením se nelze smířit ani na ně zapomenout.

Každopádně nastal čas začít si vést deník.

Vláda od sobotního rána dál zpřísnila opatření. Uzavřela všechny obchody s výjimkou prodejen potravin, lékáren, drogerií a čerpaček. Od pondělí zakázala vstup do Česka cizincům a Čechům cestovat kamkoli do zahraničí.

V pondělí ministerstvo rozšiřuje statistiky (16. března 2020: 6 302 testů/344 případů/0 mrtvých/3 uzdravení).

Zaměstnavatelé zavírají firmy nebo nařizují práci z domova, vedoucí si pro svoje lidi půjčují notebooky, ajťáci instalují jednu VPN za druhou, místo porad zasedají krizové týmy.

Poprvé vidím roušku mimo nemocnici, vietnamská prodavačka má i gumové rukavice. Před lékárnou vidím pána v respirátoru. Připadám si jako ve špatném filmu.

Většinu úterka trávím v posteli, hltám zprávy o covidu. Psát deník je stále těžší, nejsem zvyklá vyjadřovat pravidelně své myšlenky, natož je vidět napsané. Každý den se přinutím k pár řádkům, ale nevím, jestli se k nim kdy budu schopna vrátit.

Stabilně už mám tak vysokou hladinu adrenalinu, že když na mne při procházce v lese vyběhne divočák, leknu se jen nepatrně. Lidé se při setkání v lese drží co nejdál od sebe a rozpačitě se usmívají, tak se snažím zdravit co nejhlasitěji. Mimochodem je to na dlouhou dobu naposled, co vidím venku někoho se usmívat. Od středy 18. března vláda nařídila plošně nosit roušky.

Kromě prvních mrtvých se začínají se objevovat i první vtipy, takže je jasné, že jde do tuhého. V dalších týdnech zprávy o tom, jak se zabavit při karanténě a co vařit, pomalu střídají pesimistické ekonomické prognózy. Automobilky zavírají. Nákup v obchodech se stává dobrodružstvím, chůze po ulici zbytečným hazardem. Lidé se bojí jít ven. Jako za války. Sama pro sebe doufám, že se bojí jen nastydnutí a následného lynče.

Bez kulturních zážitků a sociálních kontaktů plynou dny fádně, psaní deníku čím dál víc odkládám, až přestanu úplně, nějak není o čem psát.

* * *

Situace se zlepší až začátkem léta a prázdniny 2020 si všichni užíváme na dluh. Prvního září je v Čechách 4 639 nakažených. Pak už všechno jde rychle, denní nárůsty se počítají v tisících a posléze desítkách tisíc.

Když v pondělí 12. října 2020 (44 803 nakažených) vyhlašuje vláda v čele s novým ministrem uzavření všech škol, restaurací a omezení shromažďování, nic z toho mi nepřipadá neobvyklé.

Pod roušku si pořád připomínám, že bych se s podzimem měla vrátit k deníku a pokračovat v zaznamenávání každodenních událostí. Ale nějak nemám žádný nápad, o čem psát.

Vždyť se nic neděje, všechno je normální.