Žij rychle. Umři mladý.

Umíral kdysi jakýsi skotský gentleman a nad jeho smrtelným ložem sešli se tři jeho dospělí synové. "Vystrojíme našemu otci pohřeb první třídy. Ať se o něm mluví až v Edinburghu!" prohlásil nejstarší z nich. "Zbláznil jsi se?!" zhrozil se druhý. "Obyčejný pohřeb musí stačit."  "Máš pravdu, obyčejný bude až až" přitakal třetí syn "a zeptej se, jestli nemají nějakou použitou rakev, ať to nestojí tolik." V tom  z posledních sil nadzvedne hlavu jejich umírající otec a praví potěšeně:"Nedělejte si starosti chlapci. Já na ten hřbitov dojdu sám."

Na tento chvályhodný životní postoj navazuje zřejmě  i chystaná penzijní reforma. Jak jinak si můžu vysvětlit modrou touhu prodloužit penzijní věk na 65 let, když i za současné utěšené zaměstnanosti mají padesátníci na trhu práce smolíka pacholíka?

    Společnost si nás v tom smyslu i vychovává. Život zaměřený na pracovní výkon a nesmyslné soupeření jsou glorifikovány. Psychopatie se stala skvělou kvalifikací na manažerský post jakékoliv úrovně. Workoholismus zabíjející ostatní složky funkčního života je vydáván za roztomilou slabůstku v mezích normálnosti, kterou se postižený rád pochlubí.
    Mít dítě se pomalu stává tak hluboce soukromou věcí, že se stát rozhodl maximálně  zkomplikovat život každému, kdo by se to odvážil udělat  víc než jednou. Je to naprosto logické. Materiální hodnoty nemusejí nutně vytvářet tuzemci. Na východě jsou milióny pracovních sil a sociální zabezpečení cizího státního příslušníka vyjde levněji než u Čecháčka. A když bude móc hodný, i státní příslušnost dostane.

    Já to vidím naprosto jasně. Až zhyne poslední z nás, zplozenců komunismu, rozhostí se v Česku zlatý věk. Lidé budou šťastní a disciplinovaní. Uklizeno budou mít jako v Německu, Praha bude jiskřít jako Paříž a Gándhí vstane z hrobu, abyse mohl stát naším prezidentem.

    To všechno se stane, až se svět zbaví staré zátěže. My si zatím můžeme na školení bezpečnosti práce trénovat skoky do rakve.