Vyslechla jsem dneska nešťastnou náhodou část parlamentního projevu obou vůdců našich nejvýznamnějších stran. I zachtělo se mi vykřiknout:"Mirku! Jirko! Musela bych mít v hlavě zaseknutý krumpáč, abych vám uvěřila!"
Ač oba pánové rádi deklarují svou vzdělanost a sečtělost, rození řečníci tedy nejsou. Jelikož však pan P. dostal už ode mě přes ego v jednom z minulých článků, musím se kvůli vyváženosti nyní věnovat pouze panu T.
V jeho řeči mě mile osvěžilo připomenutí, co všechno už současná vláda dokázala za krátký čas své existence. Narozdíl od svých předchůdců, se rozumí. Kromě toho, že bych na premiérově místě o délce existence aktuální vlády raději cudně pomlčela, připomíná mi zuřící liják reforem situaci na pracovišti, kde vypukla chřipková epidemie a zbylí nešťastníci zvládají své úkoly podle hesla : "Dělám to, nevím co. Dělám to tak, nevím jak. Ale hlavně to dělám rychle."
Možná si chce koalice dát domalovat na řečnické pultíky něco jako práce kvapná, půl úspěchu. To je jejich věc. Mně jejich činnost ze všeho nejvíc připomíná stavbu supermarketu. Při tom se všechno zplanýruje a překopá. Staré vzrostlé stromy se podříznou (stejně měly klíněnku), odstraní se alternativní roští (jakou to může mít cenu když to vyrostlo samo?) a na jejich místě se po parkovišti v rovných řadách zabetonují ušlechtilé dřeviny. Ale pro jistotu se ještě přivážou, aby v hrůze neutekly.
Příště, až zas někdo bez varování vyladí Radiožurnál, propíchnu si radši vlastnoručně ušní bubínky.
