Jak to jezdíš, ty krávo! 2.

Neznám nikoho, kdo by zemřel při pádu letadla ani nikoho koho by kousla zmije. Avšak znám celá hejna přirozplácnutých, či rovnou rozmašírovaných na maděru mezi pangejty.

Venku hustě chumelí a já se dívám z obýváku rovnou na křižovatku. A nemusí ani sněžit, stačí když kape. Normální člověk to vezme v potaz, vytáhne deštník a jde. Ne tak člověk motorizovaný. Nepřízeň počasí si vykládá jako Boží kapric a nemíní na takové dětinskosti brát ohled. Teď jede, tak jede. A šlus! Od toho jsou cestáři, aby si s tím lámali hlavu.

Takto se dá tento problém skutečně vyřešit. Vyžaduje to jenom, aby si každý opatřil svého malého cestáříka s pluhem a sypačem. To je jediná možnost jak zajistit, aby byly komunikace sjízdné a upravené ke všeobecné spokojenosti. Nízkonákladová alternativa: lopata a pytel soli. Vyhovuje ovšem
pouze pro trasy do vzdálenosti 500 metrů.

Jinak je scénář vždycky tentýž: auto se na martinském sněhu blíží ke křižovatce tempem nacvičeným už od dubna. Člobrdík vevnitř znejistí a zpomalí mnohem dřív než na suchu. Ále - přesto moc pozdě. Dále podle kvality vozidla, nervové soustavy a řidičských schopností. Sem tam se někdo zastaví až na chodníku.

Všichni víme, že autem se dá udělat z produktivního občana karbanátek. Všichni víme, že každý rok sněží. Všichni víme, že sníh, náledí a snížená viditelnost jsou vhodné komponenty k výrobě zmíněného karbanátku. Přesto máme všichni kvalt a honíme minutky, ostatně jako kdykoliv jindy. Nedá se svítit, povinnosti nepočkají. A to i když počkají. Prostě chceme být co nejdřív doma.

Kladu si otázku, co vyvolává takovou hromadnou sebevražednou psychózu. Vždycky, když se začneme chovat přiblble a kontraproduktivně, je za tím třeba hledat volání přírody. Neutuchající silniční řež je možná jenom poslední bašta přírodního výběru. Je to možná jen uplatnění Darwinovy teorie o přírodním
výběru v praxi. Méně kvalitní musí zřejmě pryč.

Tak dobře. Už se na Vás zítra ráno těším. Ať zvítězí ten lepší.