Neznám nikoho, kdo by zemřel při pádu letadla ani nikoho koho by kousla zmije. Avšak znám
celá hejna přirozplácnutých, či rovnou rozmašírovaných na maděru mezi pangejty.
Venku hustě chumelí a já se dívám z obýváku rovnou na křižovatku. A nemusí ani sněžit, stačí když kape. Normální člověk to vezme v potaz, vytáhne deštník a jde. Ne tak člověk motorizovaný. Nepřízeň počasí si vykládá jako Boží kapric a nemíní na takové dětinskosti brát ohled. Teď jede, tak jede. A šlus! Od toho jsou cestáři, aby si s tím lámali hlavu.
Takto se dá tento problém skutečně vyřešit. Vyžaduje to jenom, aby si každý opatřil svého malého cestáříka s pluhem a sypačem. To je jediná možnost jak zajistit, aby byly komunikace sjízdné a upravené ke všeobecné spokojenosti. Nízkonákladová alternativa: lopata a pytel soli. Vyhovuje ovšem
pouze pro trasy do vzdálenosti 500 metrů.
Jinak je scénář vždycky tentýž: auto se na martinském sněhu blíží ke křižovatce tempem nacvičeným už od dubna. Člobrdík vevnitř znejistí a zpomalí mnohem dřív než na suchu. Ále - přesto moc pozdě. Dále podle kvality vozidla, nervové soustavy a řidičských schopností. Sem tam se někdo zastaví až na chodníku.
Všichni víme, že autem se dá udělat z produktivního občana karbanátek. Všichni víme, že každý rok sněží. Všichni víme, že sníh, náledí a snížená viditelnost jsou vhodné komponenty k výrobě zmíněného karbanátku. Přesto máme všichni kvalt a honíme minutky, ostatně jako kdykoliv jindy. Nedá se svítit, povinnosti nepočkají. A to i když počkají. Prostě chceme být co nejdřív doma.
Kladu si otázku, co vyvolává takovou hromadnou sebevražednou psychózu. Vždycky, když se začneme chovat přiblble a kontraproduktivně, je za tím třeba hledat volání přírody. Neutuchající silniční řež je možná jenom poslední bašta přírodního výběru. Je to možná jen uplatnění Darwinovy teorie o přírodním
výběru v praxi. Méně kvalitní musí zřejmě pryč.
Tak dobře. Už se na Vás zítra ráno těším. Ať zvítězí ten lepší.
