Jak mi Vodafonisti zneužili dítě

Uznávám, jsem špatná matka. A je to ještě mnohem horší. V honbě za slevami a máslem pod třicet korun, strkám to nejdražší co na světě mám do dětských koutků. Uznávám, je to chyba. Jenže po dvou hodinách nepřetržitých dotazů, kdy už bude konec, okopávání mně i kolemjdoucích, šátrání v cizích vozících a taškách, požadování čehokoliv na čem mu utkví zrak...etc., by mi nevadilo ani kdyby dětský koutek vedl doktor Hannibal Lecter.

Jelikož se synáček vehementně dožaduje umístění v dětském koutku, jakmile se dostane na dohled od nákupního centra, je docela těžké trpět výčitkami svědomí. Pobyt v tomto zařízení se dokonce stal formou odměny za ukázněné chování při transportu tamtéž.

    Boží mlýny prý melou pomalu, ale jistě. V mém případě si vyjímečně pospíšily a skříply mě hned. Když jsem totiž naposledy vyzvedávala děcko z výše zmíněného zařízení (strká ho tam tatínek, máme to tak rozdělené), přišoupla mi paní hlídačka kromě papíru, kde podpisem stvrzuji, že si potomka vyzvedávám v množství a stavu v jakém jsem ho odevzdávala, i několik vánočních pohledů s vodafonskou ovečkou a nekvalitní fotografií mého dítěte na pozadí tohoto reklamního přežvýkavce s nápisem PF 2008.
Co přesně je na těch papírkách, které jsem obdržela, jsem si prohlédla až v autě. Byla jsem z toho trochu zaražená, ale protože je jak známo, zakázáno mluviti s řidičem za jízdy, nechala jsem to být.

    Doma jsme si nad tou drzostí zakroutili hlavami, protože synátorovi je pět a než se zmotá na vlastní přístroj bude už Vodafon po páté přejmenovaný. Obrázky jsme hodili na hromadu synova majetečku s rozhodnutím dovolit mu vystříhat si z nich ovečky a zbytek vyhodit(do kontejneru na papír se rozumí). Manžel ještě na závěr podotkl." Já jsem žádný souhlas s fotografováním nepodepisoval. A ty taky ne, že jo?" Na to jsem vehementně přisvědčila. Podepsala jsem jen převzetí. Jenže pak mi zatrnulo.
   
    Žádám slabší povahy, aby teď přestaly číst, protože v následujících řádcích jsem nucena odhalit se jako  polodebil/poloblb(na tom polo- trvám). V tu hroznou vteřínu, kdy jsem se zapřísáhla, že jsem žádný souhlas nepodepsala se mi v hlavě spojily dva dosud osamělé a zapomenuté zážitky do hrozného poznání: V posledním půl roce se mi ve dvou různých dětských koutcích stala tatáž příhoda. Obsluha mi při vyzvedávání dítěte sdělila, že jim došla barva v tiskárně a požádali mě, abych jim místo potvrzení o převzetí podepsala čistý papír s tím, že si na něj později onen formulářík dotisknout... A já! Osoba svéprávná! K právním úkonům způsobilá! Kráva! Jsem to udělala!!!  Podepsala jsem čistý papír!!!  A dokonce dvakrát!!! Hanba mě ještě teď fackuje a hned tak nepřestane.

    Mě to prostě v tu chvíli nenapadlo. Chtěla jsem jen těm milým slečnám pomoct. Komu občas nedojde barva v tiskárně, že? Přitom jsem jedním okem sledovala děcko, aby mi nezmizelo v ponožkách v davu, přemýšlela jsem jestli chytíme vlak jestli budeme potřebovat ještě něco k pití.... Prostě jsem to pros*ala.

    Teď nevím co mám dělat. Existuje malá, ale nezanedbatelná naděje, že opravdu jenom došla barva v tiskárně. Po tom vodafonském zážitku už tomu bohužel nevěřím. Docela by mě zajímalo, jak byste se zachovali vy. Já jsem úplně bezradná. Určitě nejsem sama a provozovatelé koutků vyzkoušeli tenhle trik na více lidech a možná ještě vyzkouší. Snad moje hloupost poslouží jako varování.