Toto téma opravdu nezvládnu rozebrat jen v jednom článku, tudíž budu určitě pokračovat v dalších dílech, protože je to téma neuvěřitelně rozsáhlé, a pro mě také téma dosti osobní. Přijde mi, že o Súfismu lidé vědí pramálo – většinou o něm často slyší, ale nevědí, co přesně si pod ním představit. Je spousty názorů o něm, většinou jsou ale velice zkreslené, založené na účelových dezinformacích, vytrhované z kontextů a naprosto bez nějakého porozumění o problematice. Není ale divu, člověk v něm musí opravdu jít do hloubky, aby mohl pochopit podstatu a souvislosti. Často jsou súfismu přisuzované i věci, které s ním nemají nic moc společného, nebo se jeden jev generalizuje na všechny súfisty.
Kdy vznikl súfismus? Tak to je dosti obtížná otázka, protože každý má názor jiný. Někteří tvrdí, že súfismus vznikl už za doby Proroka (mír s ním). Připisují ho lidem, kteří se vyznačovali svou askezí a řada z nich byla i blízkými přáteli Muhammeda (mír s ním). Jiní ale považují za vznik súfismu dobu pozdější. Každý súfista i islamista a arabista, má názor jiný. Já tvrdím, že nejdříve člověk musí zjistit co je podstata Súfismu. Jaké je jeho základní poslání a charakteristika.
Súfismus spojuje dva aspekty – vnější a vnitřní. Vnější představuje rozumové poznání, které se odráží z islámské věrouky ve smyslu, kterém znají třeba i ortodoxní muslimové. Ten vnitřní aspekt, skrytý, představují zkušenosti věřícího, které získá překročením hranic jeho běžného vnímaní a uvažování. Ovšem snaha o hlubší pochopení a esoterické poznání se nemusí příčit tomu vnějšímu aspektu. Zatímco běžnému muslimovi stačí znalost základních ustanovení v islámské věrouce, súfista jde dál. Súfista pracuje se symboly, skrytým smyslem věcí. Súfista vidí symbol v každodenních aktivitách muslima – v očistě, modlitbě, samotný Korán pro Súfistu představuje symbol, ve kterém hledá hlubší vědění. Súfista chce dojít k Bohu skrze jeho osobní zkušenost. Dalším stěžejním bodem je láska. Zatímco ortodoxní muslim má k Bohu „umírněný“ vztah, súfijové mají k němu intenzivnější vztah, a skrze lásku chtějí dojít k uvědomění si podstaty Boha a spojením se s ním.
Já osobně, zrod súfismu přičítám ženě Rabi´e al-´Adawíji, která svým výrokem,
„Bože, miluji-li Tě v naději na rajskou odměnu, spal zahrady ráje, a miluji-li Tě ze strachu před posmrtnými tresty, pak uhas plameny pekla, abych Tě mohla milovat jen kvůli Tobě samému.“,
jako jedna z prvních dala podobu lásky k Bohu.
Můžeme se setkat s různými názory o súfismu. Zatímco mnoho znalců jej považují za spirituální naplnění islámu, poukazují na jeho nedocenitelný vliv na rozvoj středověké vzdělanosti, kultury, umění, jež zanechal v řade islámských zemí a nejenom tam, tak se také můžeme setkat i s odlišnými názory, obviňujícím ho ze „súfijského tmářství“ a úpadku islámského světa. Islámská mystika se jen ztěžka dá jasně vymezit. Zatím co jedni spatřují základ Súfismu už z dob života Proroka (mír s ním), a poukazují na koranické verše a mnoho příkladů z jeho nejbližších stoupenců, jiní jeho počátky vidí v křesťanských heterodoxních proudech, , gnozé, mnišství a jiných. Nesmíme zapomenout podotknout, že ve středověku byl často súfismus považován za jednu z disciplín náboženských věd.
Také nesmíme Súfismus považovat za jeden homogenní celek. Protože v Súfismu jsou desítky samostatných řádů a stovky jejich odnoží, spousty názorových směrů. Velice často je Súfismus obviňován z věcí, které většinou samotní súfijové kritizovali. Proto se v súfismu musíme vyvarovat generalizaci.
V příštím díle se chci zabývat láskou a člověkem z pohledu islámské mystiky.
Připojuji trochu hudby a přeji krásný den.
http://www.youtube.com/watch?v=pFs-8gxH-pY
