Po té, co můj poslední článek rozvířil vlny jak v moři nemuslimů, tak i muslimů, bych chtěla napsat článek trochu z jiné strany. Poslední článek o jistém panu ze SA, není nic převratného, ostatně tento pán je v Praze velice „profláklý“, a možná jsem tím i pomohla v jeho reputaci, aby slečny, až takového pána někde na svých cestách potkají, věděly, s kým mají tu čest rovnou. A vzhledem k tomu, že ač tu ten pán žije už 15 let, i když sám všude tvrdí, že jen 5, neumí česky (ono ostatně i angličtinu má zajímavou), tak nepředpokládám, že by si přečetl, co jsem o něm sepsala. Ráda bych napsala příběhy ale i o jiných lidech. Víte, informace ohledně Arabů a muslimů jsou velice často zkreslené. Arabové jsou často rozděleni, jen na ty „dobré muslimy“ a ty „špatné zkažené Araby“. Toto rozdělení mě opravdu rozčiluje, právě pochází většinou z řad muslimů, díky jejich představám „dobrého muslima“.
První Arabové, s kterými jsem před několika lety začala komunikovat a stali se mými přáteli, byli dva Alžířané, kteří pracovali v jednom bistru, a já tam čas od času se šla najíst. Jelikož byli okouzleni mým apetitem, tak mi vždycky vyráběli „speciální menu“ a dávali mi dvojnásobné porce. Když zjistili ještě moje jméno, tak si mě vůbec oblíbili. Ač jsem si myslela vždycky, že Alžířané musejí Francouze nesnášet, tak naopak mé francouzské jméno zabodovalo, takže potom, hned jak mě zahlídli, tak už z dálky hulákali „Béatrice, Béatrice, ca va?“
Do jejich životů jsem měla tu čest nahlédnout. Rozhodně idylické nebyli. Jeden z nich, Salah, dokonce měl 3 práce, aby se uživil a mohl posílat peníze i své rodině. Čím víc jsem je poznávala, tím víc zjišťovala, že to, že jsou poněkud jiní, nemusí nutně znamenat, že jsou špatní. Když poznáte jednoho Araba, většinou jich k tomu poznáte alespoň další tucet. Arabové žijí ve skupinách a všechno dělají společně s přáteli. Po čase jsem zjistila, že jsem asi nejvíce hlídaná holka a v bezpečí, v Praze. Vždycky když se stala jakákoliv situace - někdo mě otravoval, někdo mě okradl atd., tak nějaký arabský kamarád zakročil. Takže jsem vždy věděla, že pokud se půjdu s kamarádkami někam bavit a vezmeme sebou i naše arabské kamarády, nic se stát nemůže, když někdo bude otravovat – vlastnoručně ho vyvedou. Jednou se mi dokonce stalo, že mi někdo ukradl peněženku s doklady, a oni mi jí zase „obstarali“ zpět. Nebudu tvrdit, že vše je jenom idylické, že neznám i pěkně vypečený vejlupky, ale proto si myslím, že arabské etnikum znám opravdu dobře, protože znám ho napříč celým spektrem.
Znám spousty osobních příběhů, a opravdu často idylické nejsou. Například Tunisan Sámer. Do Čech zdrhl, když mu bylo patnáct. „Ujal“ se ho jeden Syřan, který mu dal práci i bydlení – jeden pokoj v bytě. Háček byl v tom, že plat měl o několik stovek nižší, než pronájem toho pokoje. A tak na něm prováděli šikanu, že neustále neměl na zaplacení, atd. Naštěstí po nějaké době, když už se naučil česky a přestal svému „ochránci“ bezmezně důvěřovat, zjistil, že cena za ten pokoj je proklatě vysoká a plat proklatě nízký. Našel si nové bydlení a práci. Dnes je mu už ke třiceti, podniká, žije slušně, a dokonce si sem přivezl svoji starou maminku, protože jeho bratr v Tunisku zemřel a neměl se kdo o jeho maminku tam postarat.
Většina kluků tady studuje, po studiu si najdou práci, nebo někteří neměli to štěstí, že mohli studovat, a tak pracují všude možně, a z toho co tady vydělají, posílají peníze domů. Ano, jsou většinou muslimové, ale opravdu si nepředstavujte nějaké islámské aktivisty. Některým muslimům by šla z toho hlava kolem, nemuslimovi je to jedno. Zajdou si sem tam na pivko, vyrazí si někam s kamarády atd., a i tak můžou věřit v Allaha. Chovají se jako každý jiný mladý člověk. Většina mých arabských přátel věděla o tom, když jsem konvertovala, a taky viděli, že to, že jsem řekla šahádu v mým životě nic nezměnilo, protože jsem ze začátku vůbec nic nedodržovala. I přes to mě brali jako „sestru“. A vždycky říkali: „ věříš v Boha a jeho proroky? No vidíš, tak jsi muslim.“ Když mě poprvé uviděli tady v Praze v šátku, tak byli mírně v šoku. Vždycky mi říkali „vždyť to nosila moje babička, ani máma už to nenosí.“ nebo „To ti to manžel dovolí?“ Tedy nikdy mě nenapadlo, že by mi mohl zakázat šátek, nebo i zakázat být bez šátku. Vždycky jsem nosila, co jsem chtěla, možná proto, to bylo pro některé nepochopitelné, že ho nosím i bez nařízení manžela. Já nikde nebudu tvrdit, že nosím neustále šátek. Ale já ho mám opravdu ráda, pokud tedy zrovna není přes 30°C a nemám pocit, že každou chvíli omdlím…
Víte, poměrně si uvědomuji, že do doby, než jsem se dostala do komunity muslimů, a znala jsme pouze komunitu Arabů, tak jsem se cítila daleko svobodnější. Protože nikdo mě nebuzeroval s tím co nosím a nenosím, jím a nejím, nekontroloval mě a nepoučoval. Abych se přiznala, tak u rodilých muslimů jsem se s tím téměř nikdy nesetkala, což u konvertitů se moc říct nedá. Nejhorší je, jak pořád moralizují. Stačí, že uvidí na Facebooku fotku muslimky bez šátku, a už začnou moralizovat. Nejvtipnější je, když se některé muslimky bojí všechno zveřejňovat na FB, aby náhodou tím nepopudily nějakou sestru. Pamatuji si, když jsem v létě si dala na FB, nějaké fotky bez hidžábu, protože jsem ho nenosila, jak jsem pod tím hned měla několik vzkazů od sester, kde jsem si jako zapomněla hidžáb. Od té jsem zjistila, proč je dobré, že se dá nastavit soukromí, abych pořád jen neposlouchala buzerace. I když je pravda, že některé sestry jsou tak důmyslné ve špehování, že se nějakým způsobem dostávají i k těm informacím. Tuhle zase jiná sestra, po té, co se rozhodla hidžáb sundat, tak musela snést sprchu moralizování od jiných sester.
Víte, já jsem muslimka, chci, aby mohly mé sestry chodit v klidu v hidžábu, když ho chtějí nosit, chci, aby nebyly diskriminovány a napadány. Vždycky se jich budu zastávat, pokud to budu shledávat za opodstatnělé, a budu bojovat za jejich práva, pokud zase nebudou překračovat jisté hranice. Ale také bych byla ráda, kdyby muslimové znali trochu více tolerance i sami mezi sebou, a nechali každého muslima dělat to, co uzná sám za vhodné. Aby nosil, jedl co chce, a nestrkal mu do toho nějaký jiný muslim nos. Teď to vypadá, že mluvím o všech muslimech. Určitě ne, mám mezi nimi velice dobré přátele, a ti hold chápou to, že mají ctít soukromí druhého muslima, nešpehovat ho, a pořád ho jen nemoralizovat.
Tímto jsem chtěla napsat, že muslimové nejsou jednolitá masa lidí, ohledně náboženských i politických názorů. Že i u nás v České republice, jsou jejich názory a stanoviska rozmanitá. Ne každý muslim, musí být ortodoxní a přehánět. Ale pokud nějaký chce to činit a neomezuje tím nikoho okolo, tak samozřejmě na to má také právo.
