Je až neskutečné, kolik nepravdivých a pokřivených dogmat mezi lidmi neustále přetrvává. Jedním z těch nejhlouběji zakořeněných je názor, že jedině sociální stát a jeho systém podpor v nezaměstnanosti nám pomůže, pokud se dostaneme do nepříjemné životní situace a přijdeme o práci.
Není to tak úplně pravda, bohužel vysvětlení není jednoduché. Pokusím se o to.
Náš dnešní sociální stát se vyvíjí několik desetiletí. Základ položili komunisté a úpřímně, po plyšové revoluci se toho mnoho nezměnilo. Jen jsme převzali (okopírovali) několik nových sociálních vymožeností ze západních zemí a naopak, některá „socialistická“ pravidla, např. povinnost pracovat, byla vypuštěna.
Nutno si ale uvědomit jednu podstatnou věc. Celou dobu vývoje sociálního státu jej doprovází navyšování a rozšiřování administrativní a byrokratické zátěže vlastního provozu. Jinými slovy, každé další opatření, zabalené do politicky korektního názvu jakési pomoci potřebným, se stává jen dalším nástrojem přerozdělování státem vybraných prostředků. Přičemž vždy, určité nemalé procento je nutno investovat do chodu samotného systému. Přičtěme k tomu ještě naprosto nepřehledný aparát povinných omezení, regulací, úřadů opravněných vydávat povolení se spoustou úředníků, kteří jsou nuceni průběžně „zdokonalovat“ administrativní zátěž tak, aby byli schopni kdykoliv obhájit vlastní nepostradatelnost a máme tady po desetiletí budovaný sociální stát, který nám přerostl v obrovskou, věčně hladovou chobotnici.
Jedním z chapadel této nestvůry je dnešní síť úřadů práce.
Proto, aby stát mohl nezaměstnaným vyplácet podporu, sám na těchto úřadech zaměstnává více než 9-tisíc úředníků, kteří vám navíc obvykle najít novou práci nepomohou.
Spousta lidí zastává názor, že to ani není možné. Pokud máme půl milionu nezaměstnaných a jen čtyřicetisíc volných pracovních míst, tak to prostě nejde.
Dovolil bych si oponovat, ono by to šlo...
Je zde ale obrovská administrativní zátěž, spojená se sociálním státem, která velmi drasticky omezuje možnosti vlastního podnikání. Znám spoustu lidí, kteří by rádi podnikali. Podmínky, které ale v této zemi musí splnit, aby vůbec mohli něco samostatně dělat, jsou takové, že to spoustu z nich srazí na kolena ještě dřív, než vůbec začnou.
Jsem si jist, že pokud by u nás byly liberálnější podmínky pro podnikání a nižší daně, zcela určitě by spousta nezaměstnaných, kteří skutečně chtějí pracovat, zkusila třeba živnostenský list.
Někteří opět mohou oponovat, množství práce, kterou je tato společnost schopna nabídnout není neomezené, práce prostě pro tolik lidí není. Ona by byla. Housku si můžete koupit v supermarketu nebo od soukromého pekaře. V supermarketu jdou vaše peníze nadnárodnímu vlastníkovi, který už je u nás nikdy neutratí. Soukromník je téměř jistě investuje nebo utratí zase u nás. A tím vytváří nepřímo další pracovní příležitosti pro jiné. V našem městě jsou tři supermarkety a jen jeden soukromý pekař. Uvítal bych, kdyby to bylo obráceně. Zvlášť, když ceny mají skoro stejné a kvalita je neporovnatelná. Problém není v tom, že by nebyli schopní pekaři, případně by nebyli schopni získat si zákazníky. Naopak. Ale zkuste si zjistit, co všechno potřebujete k otevření a provozu pekárny. Pokud nemáte kachní žaludek, občas naditou obálku do úřednické kapsy a maratonskou vytrvalost, nemáte šanci.
Výše popsané se týká velké spousty dalších činností a oborů. Od stavebnictví až po pěstování zeleniny. Já osobně bych zcela určitě dal přednost schopnému zedníkovi z vedlejší vesnice, než obrovské stavební firmě. Stejně tak si raději koupím rajčata na trhu, než ty instantní amarouny v supermarketu. A ve všech případech platí, v současnosti je poptávka po službách živnostníků a menších podnikatelů daleko vyšší, než nabídka. A této mezery samozřejmě elegantně využívají velké, často nadnárodní firmy, které nám nabízí zboží a služby mnohdy daleko nižší kvality, protože prostě nemají adekvátní „místní“ konkurenci. A my jim sypeme naše těžce vydělané peníze, které končí na kontech několika málo majitelů, zpravidla v zahraničí. Naopak, ten řemeslník z vedlejší vesnice, kterému jsem zaplatil za práci, zcela jistě tyto peníze utratí u nás a pro naši společnost mnohem prospěšněji.
Takto to ale zpravidla nefunguje. Nadnárodní konglomeráty naše vydělané peníze kumulují kdesi v zahraničí, místo toho, aby se otáčely u nás. A sociální inženýři svými jakože prospěšnými opatřeními stávající situaci jen zhoršují. Není výjímkou, že nadnárodní společnost u nás dostane balík výhod, jen proto, aby investovala a zaměstnala několik stovek lidí, bohužel na pozicích dělníků,montérů, přidavačů a snížila nezaměstnanost v regionu. Přitom mnohdy český podnikatel by dokázal za stejných podmínek totéž, ale jemu toto nikdo nenabídne. Je to zparchantělost.
Mimo jiné také proto, že zahraniční investor je v českých zemích považován za cosi nadpřirozeného, co je potřeba hýčkat. Houby. Češi by dokázali přinejmenším totéž, ale zpravidla nedostanou šanci.
Bohužel, sociální stát se svými pravidly, nařízeními, regulacemi, omezeními, většinu osobních aktivit občanů potírá. A dokonce dnes už ani opravdovou funkci sociálního smíru mezi bohatými a chudými, tak, jak tomu bylo po druhé světové válce, nenabízí. Bohatí bohatnou čím dál rychleji a díky sociálnímu státu je těch chudých čím dál víc. Nejhůře jsme na tom my, ti stále ještě ekonomicky aktivní, kteří tohle všechno musí financovat ze svých daní. Není totiž zdaleka pravdou, že bohatí přispívají chudým. Střední třída financuje chudé, bohatí netratí nic. To je také jeden z důvodů, proč si myslím, že sociální stát, tak, jak ho známe dnes, je špatný a je nutné jej reformovat nebo ještě lépe, úplně zrušit.
Sociální stát nepřímo zvyšuje nezaměstnanost a přitom v lidech vyvolává falešný pocit, že je tím jediným, který jim dokáže v takové situaci pomoct.
A tohle já rozhodně nechci…
