Příběh o novodobém znárodnění…

Seděl jsem takhle nedávno s jedním bývalým spolupracovníkem u piva a povídali jsme si, jak to tak bývá, o všem a o ničem. Došlo samozřejmě i na politiku. On je trochu starší a celý život skalním sympatizantem a tedy i voličem komunistů.

Svůj postoj nastínil hned na začátku. Všechno je špatně, oni nám rozkradli republiku, dvacet let se tuneluje, člověk má strach vyjít na ulici, děcka nevychované, kdekdo krade, všecko je drahé, v televizi samé střílení… A ta politika? No hnus. Vidle na ně, naházet všechny do Vltavy a znárodnit všechno, co má víc než pět zaměstnanců. Všecko bez rozdílu. Beztak je to dneska, co podnikatel, to zloděj.

Trochu drsný… Ne, že by v některých věcech neměl pravdu, ale zarazilo mě to tak, že jsem chvíli neměl slov, dokonce mě napadlo „Tak ty máš dost. S tebou, ty šašku u jednoho stolu sedět nebudu…“. Pak jsem ale dostal nápad…

„Franto, ty máš syna, že?“
„No mám.“
„A on je teď, tuším prvním rokem na vysoké?“
„Je“
„A jakou dělá“
„Co já vím, jakési počítače, či co.“
„A jde mu to?“
„No jde, dyť u toho sedí furt.“

Na chvilku jsem se zamyslel a pokračoval.

„Představ si Franto, že bude ten tvůj mladej fakt dobrej, ještě rok, dva a začne si přivydělávat, dejme tomu tvorbou WEB stránek“
„Co to je?“
„?!?... No, programování, ale to je jedno, důležité je, že se to dobře platí. A představ si, že v tom bude opravdu dobrej a o práci nouzi mít nebude. A aby to všechno bylo tak, jak má, udělá si na to živnosťák. Práce bude přibývat, dokonce to dospěje tak daleko, že nebude stíhat. Tak řekne kámošovi, jestli by mu s tím nepomohl. No a protože bude fakt moc dobrej a práce bude čím dál víc, tak řekne ještě dalším dvěma klukům z mladšího ročníku, jestli by si nechtěli přivydělat. Jenomže toho už je tolik, že mladej nestíhá všechny kšefty sám, přece jen, je to spíš programátor, ne obchodník. Tak řekne taky bývalému spolužákovi, o kterém ví, že by byl schopen prodat i týden jeté ponožky. A protože už je toho ale fakt hodně, musí si najít i nějakou účetní. A uklízečku. To víš, jsou mladí, trochu bordeláři, tak je to holt potřeba a když je na to peněz dost, proč ne. Holt programování docela sype.“

Díval se na mě a nechápal kam tím mířím. V jeho očích ale bylo vidět, že by se mu takový osud pro syna zamlouval. No, pokračoval jsem:

„A DOST! Teď už je to firma, která má víc než pět zaměstnanců, takže jednoho dne příjdeš ty s rudou páskou na rukávu a vlastnímu synovi řekneš: Táhni ty vykořisťovatelský hajzle, tohle všechno patří nám, všem pracujícím. Vyhodíš ho a na jeho místo posadíš stranického kolegu, který ale o programování neví lautr nic. Hlavně že je to komunista. A protože o tom nemá ani páru, do dvou let je firma na huntě. A vlastní syn, schopný, chytrý kluk, jenomže podle vás, komunistů odporný buržoust a vykořisťovatel, si najde práci tak akorát jako popelář. Tohle bys chtěl?“
„Ale tak jsem to přece nemyslel…“
„Jak to že ne? Všecky bez rozdílu jsi řekl. Beztak jsou to zloději…“

Ještě chvíli jsme diskutovali, ale neměl argumenty. A pak zbytek večera seděl s lokty na stole, civěl do poloprázdného, zvětralého piva a mlčel. Bylo mi ho i trochu líto. I přes jeho názory. Je to starý poctivec, dříč, postavil barák, vychoval tři děti, dvě z nich dostal na vysokou. Svým způsobem si takových lidí moc vážím...

Ale tohle jsem prostě udělat musel…