Prázdné oči.

Tak jsem zase jednou byl v oblíbené hospůdce, užíval si horkého letního podvečera, když ke mně přistoupila podivná osoba, pravděpodobně ženského pohlaví a požadala mě (podotýkám slušně), jestli bych ji nekoupil malé pivo.

Upřímně, nejsem zastáncem podpory alkoholismu podobných existencí, včera jsem ale asi měl „charitativnější“ náladu a souhlasil. Možná to bylo tím, že byla upřímná a neokecávala to nějakou hloupou výmluvou, že třeba potřebuje patnáct korun na vlak, možná to bylo tím, že bylo skutečně dusno a žízeň jsme měli všichni. Nakonec, minerálka stojí v hospodě víc…

Pokynul jsem číšnici a stalo se. Osoba poděkovala a zmizela. Zkušená, napadlo mě, dobře věděla, že každá vteřina navíc nepříjemně obtěžuje. Minutu na to jsem se přistihl, jak ji s odstupem dvou stolů pozoruju. Stála u baru s pohledem upřeným někam do nikam, sem tam upila, ale to, co mě zaujalo nejvíc, byly její oči. Prázdné oči. Pohled člověka, který se dostal na skutečné dno. Člověka, který nic nemá, nic neočekává, pro něhož je každý další den jen dalším prodloužením ničeho.

Co se musí stát, co musí člověk udělat nebo naopak neudělat, aby měl prázdné oči. Mám doma malou dceru a to jsou oči úplně jiné. To jsou dvě zářící světýlka, dva drahokamy, rarášci, kteří doslova hltají všechno, čeho se pohledem dotknou. Smějí se, pláčou, mračí se, přemýšlí, úžasnou…

Naproti u baru jsem nic z toho neviděl. A jsem si jist, že i tato osoba byla jednou malá holka a ty rarášky v očích měla také. Co se musí změnit, aby byly oči prázdné.

Po pár minutách dopila a odešla. Ve dveřích se minula s kamarádem, na kterého jsem čekal.

„No doufám, že se sem tahle nenaučí chodit“, prohodil hned po pozdravu.

„Ty ji znáš?“

„Bohužel jo“

„Co je zač?“

A tak jsem se u piva dozvěděl, co všechno člověk musí udělat, aby měl prázdné oči. Špatná parta na škole, chlast, marijánka, vyhazov ze školy, vyhazov z domu, jiná parta, potrat, kriminál, znovu marijánka, dluhy, zlomená čelist, předávkování přítele, opět kriminál, nocleh ve vyřazeném vagónu, ulice… A to vše doprovázeno drobnými krádežemi.

Změnili jsme téma, dali pár piv, probrali ženské, auta i politiku a šli domů…

Vzpomněl jsem si na ty oči až dnes. Říká se, každý svého štěstí strojvůdcem, ale pořád mi leželo v hlavě, co všechno a čí vinou, je u takovýchto lidí špatně, že skončí na dně. Říká se, co člověk, to jiný osud. Ono se toho říká hodně. Ono se taky říká, že někteří jsou prostě takoví, žijí ze dne na den, je jim to jedno a dokonce jim to vyhovuje, protože nemají starosti.

To je fakt, bezstarostný život, to je snem mnoha z nás, ale tohle přece nesedí, kdybychom chtěli být všichni „takhle“ bezstarostní tak to jsme mohli zůstat na stromech a loupat banány.

Ne, něco jiného je špatně.

Výchova. A hlavně doma. Dnešní hektická doba nám mnohdy nedává šanci své děti správně vychovávat. Honíme se za penězi nebo za vlastními zájmy a na děti nemáme čas. Rozvrácené rodiny tomu zrovna taky nepřidají, chybí nám trocha skromnosti a pokory. A škola to nenahradí, škola by měla učit, vychovávat bychom měli především my. A není lepšího vzoru pro vyrůstající děti, než vlastní rodiče. A to nejlépe v kompletní, fungující rodině. Přitom není potřeba vlastní děti si kupovat, naopak. Jeden den v týdnu aktivně strávený se svými dětmi je tisíckrát lepší, než nový playstation a klíček na krk dítěti na cestu do školy. Protože i děti se mohou cítit osaměle, nešťastně a pak bohužel hledají jinde, to co doma chybí.

Co na plat, pokusím se udělat všechno pro to, aby moje dcera ty jiskřičky z očí nikdy neztratila. A budu v tom pokračovat třeba denně i když asi jen do určitého věku. Protože ať se nám to líbí nebo ne, nastane čas, kdy už vychovávat nepůjde. Kdy vlastní já u dětí převládne nad já rodičů. Co nestihneme do tohoto okamžiku, už pravděpodobně zůstane navěky zapovězeno. Snad do té doby stihneme vše podstatné, aby byla na skutečný život připravena, nepodlehla falši, či lidské hlouposti, dokázala vyletět z hnízda, najít si vlastní cestu a jednou taky obdivovat drahokamy v očích vlastních dětí…

Protože není na světě mnoho děsivějších věcí, než jsou prázdné oči…