Je těžké, navíc po takové době a pravděpodobně bez opravdu objektivních informací, udělat si vlastní názor na něco takového, jako je příběh bratří Mašínů.
Zvláště když i já jsem byl nucen projít základní vojenskou službou a to u tehdejší pohraniční stráže.
Takže, kdyby se v mých vojenských časech objevila taková podobná skupina Mašínů, stál bych proti nim a docela dobře by se mohlo stát, že by bylo stříleno po mně.
A podle dostupných informací byli Mašínové dobří střelci. Přesto, nebo možná právě proto, si dnes, s odstupem času, velmi jasně uvědomuju, že ne oni, ale já tehdy stál na špatné straně. Na straně socialistické mašinerie, která neváhala využívat k prosazování svých mocenských zájmů všechny prostředky, včetně nasazování životů vlastních, často nevinných a nic netušících lidí. A takoví stáli i proti Mašínům. Kdo tedy nesl vinu? Mašínové nebo ti papaláši, co proti nim poslali dvacet tisíc ozbrojených mužů s jasným rozkazem, „nesmí projít za žádnou cenu“? Ale oni prošli. A cena byla vysoká. Mašínové byli něčím, co režim nesměl připustit. Vojáci, kteří odmítli ohnout záda a postavili se na odpor. A sami komunistickému režimu vyhlásili válku. Co kdyby uspěli, co kdyby po nich povstali další a další…
Když se nepodařilo útěku zabránit, komunistická propaganda alespoň skvěle využila těch „nevinných“ obětí, které útěk provázely. Důkazem, že se jim propaganda skvěle povedla, jsou mimo jiné všichni, kteří dnes nazývají tyto muže vrahy. Muže, kteří v časech, kdy lidský život měl mnohem menší cenu, než dnes, vstali a šli všem ukázat co znamenájí slova svoboda a čest. Bratři Mašínové loni ve svém dopise k odůvodnění, proč nepřijedou na pohřeb pana Paumera, mimo jiné napsali „Svoboda je stav mysli…, nemá to nic společného s tím, že můžeme cestovat nebo si koupit BMW“. Toto je podle mého jeden z nejdůležitějších odkazů, který nám dali. Ten, kdo tohle pochopí, nemá problém také pochopit, proč mladí Američané dobrovolně ve druhé světové válce vstupovali do armády a šli bojovat „za svobodu“ do nějaké Evropy, proti nějakým nacistům, o kterých předtím vlastně ani pořádně neslyšeli. Ale šli bojovat „za svobodu“. Komu čest, tomu čest…
Bohužel, většina Čechů toto neumí pochopit. Bolševická mašinerie provedla s myšlením lidí v této zemi neuvěřitelné.
V této souvislosti bych si dovolil připomenout jednu ze základních ideových linií komunismu. Třídní boj. Slyšíte to slovo, „boj“. Komunisté od počátku jednou ze svých základních tezí vyhlásili válku všemu, co jakýmkoliv způsobem nezapadalo do jejich mocenských plánů. A velice cílevědomě si šli za svým. Pokud v takovéto situaci zůstanete pacifistou, v tom lepším případě, pokud máte jen trochu jiné názory a odvahu je říci, skončíte v uranových dolech. Nebo ohnete hřbet…
Já bych také mnohem raději zůstal pacifistou. Ale aby v naší společnosti mohli žít pacifisté, musí tato být svobodná. Bohužel pacifisté mají jednu, řekl bych, nevhodnou vlastnost. Už ze své podstaty nejsou schopni svou svobodu ubránit. V lidské historii najdete nespočet příkladů toho, jak dopadne ten, kdo se nedokáže bránit. A rád bych připomněl, že je historicky jedním z nejčastějších lidských omylů, myslet si, že nás se to přece v dnešní době netýká. Francouzi po první světové válce byli také přesvědčeni, že něco podobného se už nikdy nemůže stát. Když pojedete na dovolenou do Chorvatska autem, kolem silnic najdete i dnes spoustu rozstřílených a vypálených míst, připomínajících, jaký je to omyl. Vím, že to bude znít poněkud cynicky, omlouvám se, ale lidé, kteří v těchto místech žili, byli většinou také mírumilovní, kteří uznávali lidský život jako nedotknutelný. Leč neměl jejich svobodu kdo bránit.
Myšlenka vlastní obrany svobody je bohužel asi českému myšlení příliš vzdálená. Čtyřista let tady byli Habsburkové, pak okamžik demokracie, pak Němci a v zápětí Rudý mor… Není toho mnoho, nač bychom mohli být hrdi… Ale na Mašíny ano.
Každá doba, každý režim má své hrdiny. Komunisté v padesátých letech mohli považovat zastřeleného pokladníka za statečného člověka, který se zbraní v ruce zemřel za dobrou věc. Jak jsem řekl, propagandisticky jeho oběti patřičně využili. Z mého pohledu tento člověk, možná obyčejný poctivý chlap, možná kádrově velmi dobře prověřený komunista, bohužel stál na špatné straně a bojoval (měl zbraň, takže žádný obyčejný civilista) za špatnou věc. Němečtí vojáci ve druhé světové válce byli také často jen obyčejní muži, většinou stateční a až příliš často umírali, bohužel za velmi špatnou věc. Kdo je podle Vás zodpovědný za jejich smrt? Hitler a jeho nacistická mašinerie, nebo spojenečtí vojáci, kteří proti nim bojovali a také umírali?
Dokud Mašíni bojovali proti nacistům, byli hrdinové. Jakmile začali bojovat proti komunistům, stali se vrahy? Ne. Je to totiž velmi podobné, jen to spoustě lidí pořád nějak nedochází…
Zvěrstva, která začali páchat komunisté a to prakticky ihned po slavném vítězném únoru, si v mnohém nezadají s činy nacistů. Mezi prvními to na vlastní kůži pocítili ti, kteří se na osvobození skutečně podíleli, nastavovali vlastní krk a válku nakonec přežili, jedno jestli na východě nebo západě. Měli příliš odvahy, tak skončili v lágrech, uranových dolech nebo před popravčí četou. Komunisté neváhali zlikvidovat ani ty nejlepší z vlastních řad. Nemalá skupina lidí si myslela, že se jich to prostě netýká. Tragický omyl. Taky bylo hodně těch, kteří se raději přizpůsobili novým poměrům, jen aby nevyčnívali a tedy neriskovali. Za války to tak bylo přece nejjistější.
Ale byli i takoví, kteří nesouhlasili, dokázali to říci nahlas a někteří z nich také postavit se na odpor. Třeba se zbraní v ruce. Dokážu pochopit člověka, který je ochoten zvednout hlavu, jít bojovat proti nacistům za svobodu někam na druhý konec Evropy a když to všechno skončí, přijdou komunisti a v podstatě všechno začíná znovu. Takový člověk nemá mnoho možností. Utéct, což mnozí učinili, zůstat a nechat se zavřít (hezkou ukázkou tohoto je příběh filmu Tmavomodrý svět), anebo bojovat. Mašínové, se smyslem pro čest, svobodu a spravedlnost, zvolili třetí možnost. Nám, co jsme válku neviděli ani z rychlíku, mohou připadat jejich činy nepřijatelné. Z jejich pohledu to ale byl boj na život a na smrt. Boj za svobodu.
A každý, kdo v danou chvíli představoval jakoukoliv formu komunistické tyranie, byl nepřítel.
Docela to chápu, sami proti všem. A přitom, možnosti měli velmi omezené. Těžko můžete ve třech lidech osvobodit trestanecký tábor nebo založit povstání. I přesto se snažili něco udělat. Byť to z dnešního pohledu může vypadat jinak, pro ně to asi skutečně byl pokus vyvolat občanskou válku za svobodu. Bohužel zůstali sami. Na jedné straně pár jednotlivců a na druhé téměř celá státní mašinerie. Nezbylo než utéct.
Komunisti zaseli pořádný vítr a mnozí se dodnes diví, že sklidili byť jen takovou malou bouřičku v podobě tří odvážných, kteří se nenechali zastrašit a vraceli stejnou mincí...
Že nevadí ty tisíce estébáků, dozorců v lágrech a dalších slizských přisluhovačů a donašečů, jejichž metody byly často mnohem horší a na svědomí mají osudů daleko víc? Ach, já zapomněl o nich se nemluví, protože spousta z nich ještě žije, to by přece nebylo žádoucí...
Mašíni mají pravdu. Tato země ke skutečné svobodě ještě nedospěla…
Věnováno památce Ctirada Mašína, jednoho z mála statečných Čechů…
