Matrix moderního světa.

Vzpomínáte ještě na kultovní Matrix a na zajímavou a bohužel také asi pravdivou myšlenku, kterou pronesl Mr. Smith v prvním díle? A sedí na dnešní společnost jak vyšitá.

miserableretailslave.com

„Chtěli jsme pro vás, pro lidi, to nejlepší. Postavili jsme vám dokonalý, úžasný svět, ve kterém se měli všichni krásně, všichni měli být spokojení a šťastní. Ale nefungovalo to. Zpočátku ano, ale pak se něco změnilo. Nebyli jsme schopni zjistit co se stalo, ani tomu včas zabránit. Skončilo to naprostou katastrofou, lidé se téměř vyvraždili navzájem. Důsledky jsme napravovali několik desetiletí. Vy prostě nechcete dokonalý svět. Vy musíte žít s problémy, neřestmi, válkami, katastrofami, to vás pohání kupředu. To, co tady teď máte a co vidíte, to funguje. Tento svět je pro vás ideální…“

Když sleduji věci kolem sebe, nezbývá mi, než souhlasit. Od málé české politiky, až po vše, co se děje v dnešním přeglobalizovaném světě. Lidstvo mělo už mnohokrát možnost vybudovat dokonalý svět a přes všechnu snahu to vždy skončilo naprostým fiaskem. Vždy se začalo dít něco, co vše pozitivní obrátilo proti lidem samotným, vždy se našel někdo, kdo dokázal zneužít situace a obrátit věci úplně jiným směrem. Je to stejné i dnes. Před dvaceti lety jsme s optimismem hleděli k budoucnosti a s úlevou pohlíželi na minulost. Skončil bipolární svět dvou velmocenských uskupení a celá západní civilizace se těšila na tisíciletí blahobytu. Tak nějak mi to připomíná to krásné komunistické heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a vedle toho křídou dopsáno: „ale nám to uteklo…“. A mě napadá současná parafráze. Uběhlo dvaadvacet let, kde jsme dnes snad není nutno připomínat.

„Ale nám to uteklo…“.

Šťastná, dokonalá a spokojená společnost není a pravděpodobně ještě dlouho nebude.

Svět je naruby… Osobně jsem silně pravicově založený člověk. Přemýšlím, jak dokázala dostat Řecko do problémů politická garnitura, která sama sebe nazývala středopravicovou. Přemýšlím, jak to, že na Kypru naopak bývalá komunistická strana donedávna úspěšně budovala kapitalismus. Socialistická Čína pomalu ale jistě skupuje kdysi úspěšné firmy vybudované na těch nejryzejších kapitalistických základech. Amerika, donedávna ztělesnění všech svobod, je pomalu svazována regulacemi, omezeními a postupně se rozšiřujícím centralismem. Svaz Evropských Socialistických Republik plynule spěje ke krachu. A je mi z toho docela nanic.

Řecko čeká neodvratný bankrot, dnes už veřejně prohlašují i ti nejzarytější eurooptimisté (och pardon, restrukturalizace pohledávek se tomu dnes říká :-)). Ještě se sice neshodli, kolik nás to vlastně bude stát, ale všem je naprosto jasné, že laciné to nebude. Mnozí naši politici prohlašují, že se na současném dění v EU musíme podílet, zejména proto, abychom byli stále ve středu dění, abychom neztratili možnost spolurozhodovat. Dovolil bych se zeptat, v čem spolurozhodovat? To si naše politické špičky ještě nevšimly, nejlépe na příkladu slovenského hlasování o navýšení eurovalu, že menší státy už dávno právo spolurozhodovat nemají? Vše je v rukou největších a nejmocnějších politiků a finančníků. A takoví u nás rozhodně nejsou.

Řecko bude obětováno, za cenu obrovských finančních ztrát, kterými si evropští politici jen „koupili“ trochu času pro sebe a pro ty, o nichž tvrdí, že ještě šanci mají (pokud budou stabilní finanční trhy). Hlavně Španělsko a Itálie. Ale to tvrdili před rokem i o Řecku a Portugalsku.

Banky budou opět sanovány, ti, kteří současné problémy způsobili, zůstanou nepotrestáni a nám ostatním (tedy nejen Čechům) zbydou dluhy, které budou splácet ještě generace našich vnoučat. Za pár měsíců bude možná vzpomínka na Kalouskovu složenku nostalgicky úsměvná. Pokud budeme chtít zůstat ve středu dění evropských událostí, budou se nás finanční problémy Eurozóny týkat víc, než si myslíme. A to i přesto, že u nás zatím Euro není. Naše ekonomika je na Unii až příliš závislá. A způsobili jsme si to sami, přinejmenším souhlasem s Unijními, socialistickými kvótami, přerozdělováním a systémem dotací.

A přitom opravdu svobodné tržní hospodářství by si s podobnou krizí poradilo samo, mnohem dříve, rychleji a možná bychom to ani nepostřehli…

Jenomže to by politici nesměli dostat šanci mluvit do ekonomiky. Každý takový zásah pokřivuje obchodní vztahy, zvýhodňuje jedny před druhými. Pod slupkou dobrých úmyslů mnohem více škodí, než pomáhají, zvýhodňují ekonomicky neživotaschopné před schopnými. A že jsme unijními regulacemi svázaní daleko víc, než je únosné, to už snad ani není potřeba připomínat. Proto si myslím, že by vůbec nebylo od věci alespoň občas trochu couvnout, občas si postavit hlavu a říci NE. Je nejvyšší čas. A pokud bude cenou za vyřčení vlastního názoru pozice na periferii rozhodovacího procesu v EU, pak taková Unie za účast nestojí. Jinak nás nečeká pravděpodobně nic jiného, než klasické „držet hubu a krok“.

A to už by bylo skutečně na hranici naplnění kompletní vize Orwellova románu 1984. Pak by nás od osudu Oceánie dělila snad jen jediná věc. Permanentní válka…

I když, vlastně už ani ta ne…