Ministr spravedlnosti p. Pospíšil před pár dny představil svou vizi budoucího Centrálního registru přestupků. Svým způsobem zajímavý počin, který by měl zpřísnit postihování opakované drobné kriminality.
Tedy, jen pokud bude opravdu předložen a schválen tak, aby byl opravdu efektivní. Stávající návrh tomu, ale bohužel zatím neodpovídá. Rád bych věřil tomu, že se jedná jen o první nástřel a potřebné detaily budou doplněny kvalitními odborníky později. Nebo možná ještě lépe, na základě praktických zkušeností.
Názory na existenci podobného registru se různí, odpůrci většinou argumentují tím, že se jedná o citelný zásah do osobních práv a svobod jednotlivce, příznivci očekávají, že přispěje ke snížení stále rozšířenější drobné kriminality.
V tomto případě je nutno uznat, že obě strany mají svým způsobem částečně pravdu. Přihlédneme-li ale k jednomu ze základních kamenů listiny práv a svobod, tedy k myšlence, že práva jednotlivce končí tam, kde začínají práva jiného, je nutno také přiznat, že existence podobného registru je žádoucí. Je totiž nutno přihlédnout k velmi podstatné skutečnosti, na kterou bylo v posledních letech, možná desetiletích, zapomínáno. Čí práva a osobní svobody vlastně chceme chránit. A s tím samozřejmě souvisí myšlenka, jakou cenu jsme za ochranu svých práv a svobod ochotni zaplatit.
Návrh ministra Pospíšila je dle mého názoru nedostatečný, velmi všeobecný a v některých bodech zahrnuje oblasti, které by do podobného rejstříku zahrnuty být neměly, případně měly, pouze za určitých podmínek. Klasickým příkladem jsou dopravní přestupky.
Toto je oblast, která je legislativně velmi detailně zpracovaná a zabývá se jí celý jeden odbor policie. Snad pouze případy, které se dostanou až do správního řízení by mohly být zahrnuty do rejstříku přestupků. A opět napadá mě jeden klasický příklad, řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo návykových látek.
Naopak na druhou stranu je návrh pana ministra velmi všeobecný a nedostatečný. Hranice majetkových přestupků – například krádeží, která je v dnešní době stanovena ve výši 5-tis. Kč, by měla být jednoznačně snížena. A měla by být zkombinována s pravidlem třikrát a dost. Nevím proč by měl být tolerován zloděj, který v obchodě ukradne láhev rumu (první přestupek), posléze odejde z restaurace bez placení (druhý přestupek), vytáhne nepozorné dámě z kabelky peněženku s pěti stovkama (třetí přestupek) a posléze v přeplněné tramvaji někomu otočí z kapsy postarší mobil (čtvrtý přestupek). Je zcela zřejmé, že výše škody pravděpodobně nebude vyšší, než 5-tis. Kč. A také, že společenská nebezpečnost (podivný právnický výraz) není tak vysoká, jako činnost organizované skupiny zlodějů aut. Nicméně nechápu, proč by jednání takového člověka mělo být tolerováno více než třikrát. Neberme nyní prosím v úvahu, že zdaleka ne vždy je takový člověk přistižen.
Chtěl bych žít ve svobodné společnosti, kde nebudu muset mít strach o peněženku, mobil, či třeba jen o bundu pověšenou na věšáku v restauraci. A jsem v tomto případě ochoten akceptovat existenci centrálního registru přestupků, který, pokud bude k dispozici výhradně policii, justici a bude zabezpečen proti zneužití alespoň tak, jako současný registr dopravních přestupků, či trestní rejstřík, zcela určitě přispěje k výraznému snížení drobné kriminality. A to i přesto, že jsem si vědom faktu, že se do tohoto rejstříku mohu velice jednoduše dostat i já.
Další z věcí, která by v tomto návrhu měla být zahrnuta, je celková morální a finanční újma, nikoliv jen způsobená škoda.
Mnozí určitě znáte, děláte stejnou chybu jako já. Všechno nosím pěkně pohromadě v jedné peněžence, peníze, kreditky (bez PINů), doklady... Jenomže když vám někdo takto naditou peněženku, třeba jen s pětistovkou ukrade, peníze strčí do kapsy, zbytek hodí do popelnice, mělo by být přihlédnuto k tomu, co mě bude stát vyřízení nových dokladů, zablokování konta, vyřízení nových kreditních karet a nevím co ještě.
To dnes není a v novém návrhu o tom také není ani slovo. Lehce by se pak mohlo stát, že jednou přistižený kapsář by se rázem zařadil do limitu trestného činu…
Další podstatnou skutečností, kterou návrh naprosto opomíjí je v poslední době velmi rozšířený způsob okrádání lidí. Jdete si takhle večer po ulici, najednou vás obstoupí pět statných Romů a ten největší řekne: „Daj sem penize a mobil lebo te dobijem“.
Zkuste si tipnout, kolik lidí z tisíce by si v podobné situaci dovolilo říct „nedám“.
Bohužel, většině takto postiženým lidem zbyde jen hluboce vrytá vzpomínka na traumatizující zážitek. A když mají náhodou tolik občanské zodpovědnosti, že vše ohlásí na policii a když se náhodou případ dostane do rukou schopným, zodpovědným policistům (zdaleka dnes není pravidlem) a ti pachatele vypátrají, zjístíte, že obviněn byl jen ten, který vás oslovil. A jelikož vaše škoda není vyšší než 5-tis. je vše kvalifikováno jako přestupek. Na druhý den večer můžete stejnou skupinku potkat zase…
I přestupkový zákon by měl mít institut spoluviny, nejsem si jist, ale tuším, že nemá.
Mnozí možná namítnou, uvedený případ by měl být šetřen spíše jako loupežné přepadení, u něhož jsou stanoveny poněkud jiné, přísnější podmínky. Měl, ale téměř nikdy není.
Obvykle jsou podobné případy kvalifikovány jako loupežné přepadení až tehdy, když vás některý z nich praští. Bohužel také platí, že obvykle nepraští jen jeden, ale mlátí a kopou všichni, přinejmenším dokud se hýbete.
Vraťme se ale zpět, dejme tomu, že se zmrzačit nenecháte. I přesto by v tomto případě měla být zohledněna morální újma a vůbec bych nebyl proti, kdyby byla vyčíslena finančně a to dost vysoko.
Nic z toho návrh předložený panem ministrem Pospíšilem neřeší. Je mi tedy líto, vše by se možná dalo považovat za chvályhodný pokus o první nesmělý krůček k snížení drobné kriminality, z mého pohledu však zatím naprosto nedostačující.
Pane Pospíšile, ministr spravedlnosti by měl být schopen nabídnout mnohem víc…
