Fejeton: Když muži přijdou o papíry

O tom, že odebrání řidičského průkazu nemusí být pohromou pouze pro řidiče, ale i ostatní rodinné příslušníky, vypovídá zkušenost jedné kamarádky, která se s námi všemi podělí o svou zkušenost. Pokud se domníváte, že muž bez řidičského průkazu bude alespoň doma a nebude nikde lítat, nevěřte tomu, zde je příběh, který stál za zvěčnění.

Manžel se má vrátit domů v 11 dopoledne, v jeho rodném městě měl sraz se spolužáky. Máme naplánovaný rodinný výlet. Už v 9 hodin volá a já se naivně domnívám, že mi chce sdělit, že přijede dříve a nebudeme muset spěchat. „Vzali mi řidičák“, říká smutně a zavěšuje telefon. Já hledím na svůj telefon a nevěřím. Zbláznil se? Jemu, že vzali řidičák? Jemu, který bez auta neudělá ani krok? A hned mi dochází další souvislosti. Znamená to, že já budu půlrok všechny vozit všude, kam si usmyslí? To nedám… Po pár desítkách minut zjišťuji, že je to pravda. Opravdu mu vzali řidičák, jel rychleji, než zákony dovolovaly a bylo to tak rychlé, že buďme rádi, že body a peníze jsou jediným trestem. Jdou na mne mdloby, protože si představuji můj život s ním bez jeho řidičáku. On je však v pohodě. Všude kam chodí, usmívá se, je totiž zbaven zodpovědnosti za řízení motorového vozidla, proto pro něho není jako dřív problém s pivkem, které dříve bylo možné požít až po zaparkování auta. Navíc svou příhodu o sebrání řidičáku všem povídá, jako úžasný zážitek a přidává k tomu příhody, jak skvěle ho tato nová životní situace obohatila. Zvítězil totiž v čase, nemusí hlídat hodiny a čekat na parkování, proto již v době oběda má úsměv na tváři, a když se vrací domů pěšky, tak míjí své hospodské kamarády, s nimiž může v klidu rozebrat životní traumata. A když už potřebuje jít na nějakou tu chlapskou sešlost a nemá se jak dostat, ochotní kamarádi si pro něj přijedou a také ho odvezou, tedy má lepší servis než jaký měl před odběrem papírů pro svéprávné ovládání čtyř kol. Když ho vezu jako spolujezdce, sedí vedle mě, čte si noviny, k tomu pojídá rohlík, tváří se spokojeně a jen tak sem tam zavrčí: „Neslyšíš ten motor? Brzdi opatrně“, já vrčím hůř než ten zuřící motor, protože jsem vzhůru od pěti, abych všem nachystala snídani, všechny posadila do auta a všechny rozvezla do školky, školy a práce. Sama pak letím do práce s vyplazeným jazykem, hlídám hodiny, protože stejné kolečko mě čeká i na cestě zpět, avšak s tím rozdílem, že poslouchám, kde že se manžel dnes zastavil, koho potkal, protože šel do města vyřizovat nějaké papíry. Navíc mi sděluje své plány, jak pojede na služebku vlakem, a jak ušetří, a jak je to výborné, protože si už v pendolínu bude moct dát pivko a cestu si tak stokrát víc užije, než kdyby jel autem. A navíc ušetří! To nedám, říkám si podruhé. Jeho pohoda mě děsí. Vždyť já pykám za jeho chybu, že jel rychle. Proč to ti policajti dělají? Vždyť když chlapům vezmou řidičáky, je jasné, že někdo jiný to za ně musí odřídit. Vždyť takový trest v podobě zákazu řízení motorového vozidla znamená sice omezení pohybu, ale je to i volný vstup do free zóny zvané restaurační zařízení. Možná by za porušení pravidel bylo lepší dávat nucené práce, na ty bych ho i ráda vozila. Když tuto svou tragedii, která bude mít trvání několik měsíců, vyprávím své kamarádce, svým kamenným klidem mi sdělí: „Kašli na to. Půlrok uběhne a pak si dáme lahvinku a ty to půjdeš napálit přímo před policejní stanici a to by v tom byl čert, aby nevzali papíry na půlrok i tobě.“ Tato představa mi vrátila úsměv na tvář. Už se vidím. Sedím vedle něho a čtu noviny, protože přeci nemůžu řídit a když už nemůžu řídit, tak je jasné, že si můžu číst. Také vybízím svého milovaného muže, aby byl tak hodný a zastavil na první benzince, protože mám chuť na kávičku. Pak ho vybízím, aby se víc věnoval dětem vzadu, vždyť musí slyšet, že chtějí pití, sušenky, pustit své oblíbené cédečko, nebo prostě mají potřebu řvát, a tak řvou na zadním sedadle, a mě to fakt ruší ve čtení. Když někdo řídí, má přeci zodpovědnost za celou posádku. Tento sen mne natolik povzbudil, že na mém znaveném obličeji se po dlouhé době objevilo uspokojení. Až přijde můj čas, nechám si vzít papíry. Na dlouhou. Klidně i na rok. Zajímalo by mě, proč vlastně ženám bylo umožněno řídit vozidla. Nebylo lepší, když byly nesvéprávnými, zcela závislými na svých mužích? Vždyť to byly nádherné časy. Stačilo zakroutit hlavou, že nevíme, jak dovést děti do školy a mužíčci to hned vymysleli? Technická revoluce nám dala křídla, ale lítat v plechové kraksně se vlastně nikomu nelíbí. Muže to omezuje v požívání tekutin, ženy to omezuje v možnosti ukázat kolemjdoucím své nové šatičky, děti mají z jízdy autem nudnou náladu, tak komu to vlastně prospívá? Možná by policajti měli vzít papíry na půlroku všem řidičům a řidičkám, abychom zjistili, jaké by to bylo, kdybychom se opět setkávali tváří v tvář na ulicích.