Letos to bude tři čtvrtě století, kdy naši předci ztratili svobodu v "demokratickém" únorovém puči. Poučíme se z historie?
Taky jste nechápali, jak si generace našich (pra)rodičů mohla nechat v roce 1948 vzít svobodu?
Žili v demokratickém světě. Byly svobodné volby v roce 1946 a lidé zničení válkou si svobodně zvolili komunisty spolu se socialisty v parlamentních volbách rok a půl před "únorem". Mladí progresivní svazáci to nadšeně obhajovali. V našem prostoru dominantní "Svaz" to zvenčí podporoval.
Svoboda projevu ještě omezeně fungovala do února 1948. Ale tehdejší mainstream s největším dosahem, rádio a většina novin, se už držel vládní linie propagandy. Pro nepamětníky: nebyla soukromá ani internetová rádia ani televize. Na "pomýlené názory" byla cenzura. Kdo by nechtěl zářné zítřky pod vedením internacionály komunistů!
Demokraticky zvolená vláda poslouchala své poručníky z ciziny bez ohledu na to, co pro nás bylo výhodné. (Tehdy zejména v podobě odmítnutí Marshallova plánu.)
Vláda se zbavila opozice i ve svých řadách, sociální demokracie se přidala ke komunistům, demokratický prezident abdikoval a brzy i zemřel. Cenzura se stala absolutní, za nesouhlas se zavíralo do kriminálu. Z vysokých škol byli vyhazováni profesoři i studenti, kteří neměli správný názor. Vládnoucí strany ovládly všechno.
Další svobodné volby už nebyly. Nastala studená válka.
Dnes žijeme v demokratickém světě. Měli jsme už dvoje svobodné volby v posledních dvou letech a lidé zničení covidem si svobodně zvolili svoji vládu.
Jdeme k prezidentským volbám, máme svobodu volby, tak ji využijme. Nechceme válku. Nenechme si vzít svobodu.
