„Princ není vždycky rytíř“

Květen je za půlkou a mě příští týden čekají ústní maturitní zkoušky. Je až neuvěřitelné, co všechno kolem, mě napadá během přípravy k maturitě… Totiž, studuji pedagogické lyceum, a tak jako povinný maturitní předmět mám pedagogiku, které poslední době věnuji mnoho času. Jenže možná někdy zapomínám, že mě vlastně ještě čekají ústní zkoušky z angličtiny, češtiny a zeměpisu… Každopádně s čistým svědomím mohu konstatovat, že má příprava je důkladná. A i když mnoho napohled jasných a jednoduchým pojmů se mě snaží zmást pouhým slovíčkařením, které ve finále mění význam daného pojmu, já se nedám a všechno „vokecám“!

Ve třídě máme jednoho jediného chlapa, to se pro některé jiné příslušníky mužského pohlaví může zdát jako velmi příjemný (ne)poměr. Ovšem z mého pohledu je mi toho našeho Šimona líto, protože ustát třiceti členný babinec není vůbec lehké. Nicméně, začlenil se bez problému a používá velmi chytrou metodu „jedním uchem tam a druhým ven“ – to je asi recept na přežití :-). Někdy během prvního pololetí jsme se spolu se Šimonem dohodli na společném učení maturitních otázek. To, že jsme onen pečlivě přípravný proces, dá-li se to tak vůbec říkat, započali až o „svaťáku“ je vedlejší, i když naše kolektivní lenost nám vzala dost času. Důležité je, že se učíme, a že nám to jde do hlavy. I když každodenní pravidelnost učení, kterou začínáme denně v půl desáté ráno, nás postupně vyčerpává a pauzy mezi otázkami se stále prodlužují… :-))No a při učení se těch klíčových pojmů – jako jsou vzdělání, vzdělávání, vzdělanost, učení, vyučování, výchova a sebevýchova a socializace, které nám nakonec staví třetinu téměř každé otázky, jsem se doma zamyslela.  A to právě nad tou socializací. Totiž konkrétně, doma jsem studovala chyby v průběhu socializace a u bodu „poruchy na základě anomie“ jsem se zastavila. Pro nezasvěcené to znamená, že pro dodržování pravidel, jedinec nemůže dosáhnout cílů pro svou seberealizaci. (Ták a teď, pokud kecám, tak si to vyřiďte s mou profesorkou pedagogiky, protože tuhle definici mám :-D …) Studium mě lehce utvrdilo v tom, že můj dosavadní průběh socializace nejspíše proběhl v pořádku. Jsem drzá, umím říct, co chci a co se mi nelíbí, dám najevo. (Ten první bod není možná úplně ideální, ale už i já jsem se ocitla v situaci, kdy je bohužel nutné být drzým i tam, kde se to nečeká – třeba na úřadě. V dalších bodech jsem se vychválila. Což by člověk prý jednou denně dělat měl – za něco se pochválit.) Takovou chybou v průběhu začleňování se do společnosti může být tak zvaný konformismus, což je přijímání pravidel bez výhrad. Dovede si to představit? Pfff, snad raději ne… Nicméně během učení se prodlužují i domácí pauzy mezi otázkami a po studování této mi do hlavy vnikla vzpomínka spojená s onou socializací a jak by to dopadlo, kdybych nebyla vybavena „vlastními kompetencemi“ (teď je ta drzost vyzdvižena ke kladu!).Není to tak dávno totiž, co bylo, nebylo jedno léto loňského roku. Měla jsem velmi „příjemnou“ brigádu, kterou jsem trávila 6 hodin na kole, ježděním po cyklostezce tam, zpátky a jen tak na Ještěd (Liberec) a zase na cyklostezku a to třeba takhle čtyři dny v kuse, po kterých snad ani nelze popsat, jak mě bolelo místo, setkávající se, se sedlem onoho pánského kola. Brigádu jsem pochopitelně přijala s ohromným nadšením, co by ne, vždyť na kole jsem naposledy seděla v páté třídě, zlomila si ruku a vyrazila si zub den před třídním focením (fotku jsem zahodila). Nicméně vidina vydělaných peněz byla silnější. Aby toho lepšího nebylo málo, tak brigáda probíhala v dobu, kdy jsem podstoupila detoxikační kúru. Musela jsem jíst pravidelně a samé zdravé, převážně zeleninové věci. Jeden den jsem měla k obědu salát z červené řepy, který se mi komplet vylil na dno zapůjčeného pracovního batohu, který si ještě před začátkem 6- ti hodinové služby, se mnou kolegyně omylem vyměnila. Taková pohádková brigáda, dalo by se říci, ale opravdu :-) poznala jsem ten den budoucího prince mého.

(a to může dotyčný být rád, že o něm takhle slušně a mile mluvím, ale to jen kvůli vám, jinak by obrazová pojmenování dotyčného zde byla cenzurována…) Kolegyně, která se mnou brigádu sdílela, měla sraz na konci cyklostezky s přáteli, a co jsem jen tak na okraj postřehla, domlouvali se na nějaké společné večerní akci. Mezi jejími přáteli stál poměrně pohledný, slušně a docela roztomile vypadající kluk, který mi byl povědomý. Pozdravil mě a zeptal se, jestli nechci jít večer s nimi. Ta skupina jako celek mi nepřišla moc zábavná a nebyla ani moc inteligentní (jak se časem ukázalo). Poměrně pohledného, slušně a docela roztomile vypadajícího kluka (později se ukázalo, že se jedná o velmi kvalitní optický klam) jsem v podvědomí zařadila mezi splývavé školní tváře. Zkontaktoval mě přes nejmenovanou výrazně modrou (opatrně popsanou) sociální síť, kde jsme si psali o všem možném prakticky denně.Když v září opět začala škola, začali jsme se potkávat, ale nikdy jsme se nezastavili k tomu, abychom prohodili pár slov. Ovšem chlapec (říkejme mu třeba David) mě pozval na pivo. S tím jsem neměla problém, tedy s takovouto pozvánkou já nemám nikdy problém, pivo mám ráda. Problém snad jen byl ve výběru podniku, do kterého mě zavlekl. Nějaký rádoby kebab, s upatlanými stoly a na toaletě utrženým prkénkem mě tedy ne zrovna oslovil. Pivo jsem pila opatrně a pomalu, aby mi vystačilo na pokud možno celou dobu naší schůzky. Ještě před dalšími detaily bych měla upozornit na velký společenský rozdíl mezi námi – já stylem oblékání nedávám nic najevo, ale mám slabost pro tvrdou muziku a David je (dovolím si použít jeho slova) srdcový hoper. Milý neznámý do sebe otočil 2 piva a já cucala to už hnusné a teplé první. Když servírka přinesla účet, tak jsem konečně dopíjela. Na otázku: ,,Budete platit dohromady?“ David vytáhl peněženku a dodal, „Ne zvlášť.“ v tu chvíli mi to zvětralé pivo vlítlo do krku a zakuckala jsem se. Peníze jsem sebou měla, jen jsem si myslela, že když někdo někoho pozve, obzvlášť muž ženu, tak tedy platí. Ale já jakožto nehoper, asi nerozumím jejich společenským pravidlům a jsem staromódní :-) RÁDA BYCH ZDŮRAZNILA, ŽE PROTI HOPERŮM NIC NEMÁM! Podobné story a hůř se odehrávaly až někdy do začátku letošního roku, kdy jsem (naprosto nerozumím tomu proč!!!!!!!!) přistoupila na něco, co mělo mít formu vztahu. Při vzpomínce… au… se tluču… au… do hlavy. Koncem ledna jsem měla maturitní ples a David měl večer před tím třídní sraz. Na můj ples se mu nechtělo a skoro odmítl obléct společenské oblečení, které je nepohodlné (bez rozkroku u kotníků – v lepším případě, abych nekřivdila u kolen), hnusné (vázala jsem mu kravatu u stolu) a debilní (boty společenské neměl). Všechny mé spolužačky, včetně Šimona samozřejmě, si ples užívaly, tančily, bavily se s přáteli a my s unaveným Davídkem (z třídního srazu prej!!!) jeli ve čtvrt na jednu domů. Takže ano, dlouho budu vzpomínat :-). I když se tvářil seberoztomileji, měla jsem „od válu“ jít hned. K letošním narozeninám jsem si dala nejlepší dárek. Rozešli jsme se a mně se hrozně ulevilo. Roztomilý princ, který se bojí pavouků, není pro mě rytíř. Já se jich bojím víc! Na závěr malá rada. Je to blbý na začátku? Bude to blbý furt!

Bára Medvědová