Politika – nejen můj zlej sen…

Dobré ráno, paní prezidentko," slyším jakoby z tunelu. Co ? Co to zas miláček mele ? "Jaká byla vaše první prezidentská noc ?" ptá se. Co to má s hlasem ? Nutím se pootevřít jedno oko, abych zjistila, co to vymejšlí. Bože ! Co je to za chlapa ?! Ve vteřině jsem probraná a sedím na posteli v pozoru. "Co-cože ?" koktám. "Jaká byla vaše první prezidentská noc ?" opakuje s robotickým úsměvem ten divnej vetřelec. Rozhlížím se kolem sebe a mimoděk se štípnu do ruky... se mi to zdá, ne ? Asi vypadám zmateně, protože vetřelec chápavě povídá : "Oslavy byly velkolepé, že ?"

 Jaký oslavy ? Do háje co je tohle za vtip a kde jsem se vzala v tomhle zatraceným pokoji ? Někdo mi zaškrtil hlasivky, nemůžu vydat ani hlásku. Tiše pozoruju, jak se podivnej kravaťák pohybuje po místnosti a zkouším odhadnout, co to dělá a o co mu jde. "Budete si přát snídani před, nebo po koupeli, madam ?" ptá se. Madam ! Ty vado co já jsem za madam ? A co je mu do mý koupele ? Nebude mě chtít namydlit, že ne ? "Já si dám sprchu a pak možná tu snídani," říkám, abych něco řekla a doufám v jeho odchod. Doufám dobře.

         Tak a teď hlavo mysli ! Co si pamatuju naposledy ? Kde jsem se tu vzala ? Co se tak mohlo stát ? Já přece politice absolutně nerozumim ! ! ! Rozhlížím se horečně po pokoji a nepřestávám se štípat kamkoliv - něco mě přece probrat musí ?!

Na stole ve váze voní překrásná kytka... "Gratuluju, miláčku ! Budeš ten nejúžasnější prezident na světě ! MILUJU TĚ !" čtu  věnování zapíchnuté mezi růžemi. No páni ! Prezident ? Někdo se snaží dostat mě do blázince. Ou kej ! Tuhle hru vás vyhrát nenechám...

         Když prezident, tak prezident - zamnula jsem si ruce škodolibě a už zkoumám svou novou koupelnu. No není to až tak zlý ! Jo a pěnou do vany šetřit nebudu, aby vám to bylo jasný ! Dopřávám si lázeň snů, snad poprvý v životě. Užívám si všemi smysly horký voňavý vlnobití a přemejšlím, co takovej prezident asi snídá. Nepřinesou mi něco, co na mě mrkne, nebo nějakou příšernost, kterou nebudu umět pozřít, že ne ? Představa negramotnýho nadívanýho hroznýše s omáčkou tajemné chuti a ještě tajemnějšího původu mě vyhnala z vany.

         Stolečku prostři se, no mě klepne, to je paráda ! Žádnej hroznýš, samý dobroty ! Koho sem pozvali, aby snídal se mnou ? Takovýho žr... jídla ! Vychutnávám si ten luxus sednout si k plnýmu stolu v županu, nemuset nic dělat a prostě se cpát... Ty vado takový sejry ! No to vidět Lucy, ta by se ládovala ! Hele to vejce ! A co to tady... hůůůstýýý, to ani nevim, co je ? Ukaž... no, dobrý, takový... dobrý, no ! Ale tenhle salám, to bude něco ! A taky že jo ! Neměla bych k tomu jíst nějaký pečivo ? No  ne-ke-cej  - vopravdickej džus z vopravdu vymačkanejch pomerančů, no to jsem ještě nepila ! To bude pokaždý, takováhle bašta ?

         Bohužel, nic netrvá věčně - ani extáze u volskýho voka. "Smím sem poslat někoho, kdo vám pomůže s oblékáním, madam ?" je tu zpět škrobený dobroděj. "Po je voblý, hoblíknu fe fama..." zamítám razantně s plnou pusou a aby mě bral vážně, mávnu kouskem anglický slaniny jako že fakt né. "Prosím, madam ?" nakloní se nechápavě asistent. Polknu. "Že dobrý, že to zvládnu," odpovídám znovu. "A musíte mi říkat madam ?" dodávám ještě. "Jistěže ne, madam, jak vás smím tedy oslovovat ?" Všichni mi vždycky říkali "Ty naše bláznivá Altmanko..." ale... to asi nebude moc vhodný, když jsem teď prezident, že ? Musím zachovat určité dekórum. "Paní stačí, nebo křestním jménem, ale na madam bych si asi nezvykla..." říkám proto a zdá se, že to asistenta nechalo netečným.

         Překvapila mě plná skříň oblečení. A hergot, tohle všechno je moje ? Letmý pohled na visačky za krkem... no fíha fakt ty vado ! Všechno v mý velikosti ! Tolik hadrů jsem neviděla po kupě ani v sekáči, no lidi ! A neke, že támhle ta druhá skříň je botník ?! S naprostou jistotou otevírám dvířka a fakt ! Chyběj snad jen brusle a lyžáky ! Jo - ještě taky piškoty na balet, ale asi nikdo nepředpokládal, že bych se věnovala sportu...

         "Váš program je plný," bere do ruky diář můj věrný nohsled. Jestli tak plný, jako moje břicho, tak to máme do půlnoci co dělat, napadlo mě. "Tak se do toho dáme, ne ?" poplácávám ho po rameni a vnímám jeho vyděšený pohled. Kdybych uměla číst myšlenky, dočtu se cosi o tuhym materiálu - a to mám bejt jako já. No co ? Jsem nikdy neprezidentovala, nemůžu hned první den vědět, že na asistentovo rameno se nešmatlá ! "Co tam máme jako první ?" ptám se, abych odvedla jeho zděšení z jeviště. "V malém salonku čeká pár hostů na slavnostní gratulace," praví má Pravá ruka. "Ježiš, já ani nevim, jak se jmenujete ?" napadlo mě najednou. "Škarna. Jaromír Škarna, paní a jsem váš asistent," uklání se mírně Jaromír Škarna. "Těší mě, smím vám říkat Jaromíre, Jaromíre ?" ukláním se taky a hned mi došlo, že na druhou stranu. Nebude to v politice problém ? "Bude mi ctí, ma... paní," opravil se asistent a znovu se uklonil - zase do leva, jako prve, tak to jsem asi něco zvorala. Musím si pamatovat - UKLÁNĚT SE ZÁSADNĚ DOLEVA !

         V malém salonku bylo plno. Všichni seděli na čalouněných židlích a netrpělivě čekali na můj příchod. Uklonila jsem se (doleva !) a sedla si do čela celého toho roje. Po mé pravici usedl Jaromír Škarna. A pak nastalo trapné ticho. Čekala jsem, že začnou mluvit. A oni čekali, že začnu mluvit já. Když jsem se konečně nadechla, že něco řeknu, zvedl se asistent Škarna : "Vážení přátelé, vážení hosté ! Dovolte, abych vás přivítal na prvním setkání s nově zvolenou hlavou státu..." V ten moment jsem si vzpomněla na svou hlavu. Respektive na ten svůj drdol, co pořád nosím... a začalo mě příšerně svědit čelo pod ofinou a nevěděla jsem, jestli se smí prezident podrbat ! Poslední prezident žádnou ofinu neměl, o co to měl jednodušší !

         Škarna mluvil jako kniha, nevím CO říkal, ale říkal to dlouho. Já si prohlížela všechny ty tváře a přemýšlela, jak dlouho asi bude trvat, než mi všichni pogratulujou. Jestli se to potáhne, nevím, kdo vyzvedne Kery u školy ! Ale hned na to mě můj asistent vyvedl z omylu : "A nyní přistoupíme k první gratulaci !" a podal mi titěrný lísteček. Stálo na něm : "Šimon Okrelta - cena za nejlepší sportovní výkon v roce 2012." Jo ahá, ty vado, tak to né voni mě ! To já jim budu gratulovat ! No potěš koště, kdybych aspoň věděla co dělá za sport ! Když jsem se ale nadechla, že něco řeknu, můj asistent praví : "Jménem prezidenta republiky, přijměte naši srdečnou gratulaci a dík za reprezentaci v této jistě nebezpečné a náročné disciplíně !" Šimon mi podal ruku, já se uklonila (doleva !) a to bylo všechno. Na chvíli. Pak jsem dostala další pidilísteček : "Jakub Vlašný - cena za nejlepší hudební produkci v roce 2012." Než jsem se nadechla, asistent mu jménem prezidenta vyjevil svou náklonost a další lísteček : "Marta Porubná - cena za asociaci spisovatelů a dramatiků v roce 2012." A další můj nádech, u kterýho zůstalo, hlava doleva, potřepat tlapkou, lísteček... No lidi a asi dvě a půl hodiny hodiny furt dokola !

         Nevím, kolikrát jsem se nadechla a naklonila hlavu, po čtyřicátým vosmym jsem to přestala počítat, ale ta hlava - to mi asi zůstane. Cejtim, jak se mi co chvíli už úplně automaticky naklání doleva... no jasný, při každým nádechu ! To jako bude dělat i v noci, jo ?

         Padám do křesla, odhazuju boty a zoufale vyju ! Samozřejmě nejsem v pokoji sama. "Mám pár otázek, Jaromíre, můžu ?"  "Ale jistě, paní, jsem k vašim službám !"  "To se jako vždycky budu na všech schůzkách jen nadechovat ? Protože jestli jo, zakrněj mi hlasivky a jak pak budu řvát na svý zlobivý děti ?" Jaromír potlačuje úsměv. "Vaší náplní není bezprostřední komunikace s národem, paní. Tato starost se vašich beder netýká," vysvětluje. No to je bordel, napadá mě. "A co když něco říct chtít budu ?" Obočí pokřivený v úplně stejným směru jako pusa znamená jediný : JE MI LÍTO ! "No to si ze mě děláte pr... srandu Jardo, ne ?" vyjelo ze mě zcela spontánně. "Tento úřad není nijak zvlášť o legraci," utrousil suše můj asistent Škarna a srovnal mi odkopnuté lodičky.

         Říkám si, co asi teda budu vůbec dělat ? A kladu na misky vah ty dobroty, co byly k snídani a tu šílenost, že se životem dál jen promlčím. Jídlo, nebo slovo ? Slovo, nebo jídlo ? Miláčku, kde tě mám ? Ty máš vždycky tu svou kozoroží pravdu...! "Jaromíre, potřebuju si zavolat, kde je můj mobil ?" volám na asistenta, který cosi tropí vedle v kanceláři. "Ale to je vyloučené, madam !" přiběhl celej zděšenej. "Telefonovat nesmíte, madam !

Nemáme povolení, madam !" koulel zběsile vočima a asi úplně zapomněl, že říkat mi MADAM - na to taky nemá povolení ! "Povolení ?" vrtím nechápavě hlavou. "Povolení vod koho ? Jsem prezident a nesmím si zavolat ?" "Telefonní hovory za vás vyřizuje moje asistentka, Helena Bersziová," vysvětlil mi. Jo von má taky asistentku... ahá... "A na záchod za mě chodí kdo ? Potřebuju čůrat..." vstávám z křesla a hlasitým bouchnutím dveří mu dávám najevo svůj nesouhlas.

         Jsem prezidentem šestnáct hodin a už se mi to vůbec nelíbí. Gáblik dobrej, ale zavřete Altmance hubu a umře - to je všeobecně známý ! Už od malička melu, melu a melu. Od rána jsem neviděla děti a nesmím ani zavolat miláčkovi, kdy přijede domů... Nějakej pošuk mi rovná boty a kdo ví, kolik dalších mi bude rovnat zbytek soukromí ! Já chci z tohodle podivnýho Člověče nezlob se pryč ! ! !

         "Jaromíre ?" vracím se z koupelny s přiblblým úsměvem. "Ano, paní ?" "Kdy máme další nějakou audienci ?" "Podle rozvrhu dnes v devatenáct hodin, paní. Následující den v deset, patnáct a osmnáct a ve středu v jedenáct a v šestnáct," prozradil mi bez mrknutí oka. Má snad v hlavě kalkulačku a diář ? Obcházím ho a hledám, kam se do něj vkládaj baterky. "Stane se něco, když se nezúčastním ?" ptám se. No co, stejně mluvit nebudu, tak... "Jistě, paní. Vaším úkolem je, že JSTE !  A to se od vás také očekává !" řekl možná až příliš důrazně. V tom případě ale není co řešit ! Jestli je mým úkolem EXISTOVAT a nebylo vůbec řečeno KDE, pak svou pracovní náplň zvládnu. Ostatně - kolikrát v posledních letech bylo v naší milované vlasti znát, jestli je prezident doma ?

         "Vaše káva, paní," uklání se přede mnou můj suchej zip. "Děkuji !" pokouším se o snobské gesto, abych zapadla. Chvíli to vydržím. Ale chvíli ! Musím vymyslet, jak ukončit tu frašku a nebude to jednoduchý ! Podle všeho to sama vzdát nesmim. To musej lidi. Tak, jako mě chtěli, musej mě teď ale pekelně nechtít ! "Dám si to kafčo ve vaně, Jarouši..." ušklíbnu se a jdu do voňavých bublin snovat svůj plán...

         ...Kafe vypitý, bubliny splaskly, voda studená a já furt sedim a přemejšlim, čím já ten náš národ naštvu ! To, že na dveře už po čtvrtý zoufale bouchá můj asistent, je mi úplně volný, já chci domu ! A pudu ! Akorát si možná na cestu vezmu takový to vejce... no, jak bylo k snídani, to vedle toho srolovanýho voranžovýho kusu ryby... to bylo fakt hůůůstýýý a musim najít recepis, jak tohle uklohnili, pařáti !

         Dobrý, sváču na cestu mám vymyšlenou - pořád ale zůstává ten problém, jak z kola ven ! Jak dostat čechy do varu, aby se probrali a volali po kvalitě ! Ty vado dyť tady se už dělo takovej věcí a nic z toho nezabralo ! Pořád to samý ! Pane Bože, ať udělám COKOLIV, nic mě neohrozí ! Mám hlavu plnou naprosto ujetejch nápadů, ale proti dosavadním jsem pěkný mejdlo, to neklapne... Lidi, sedim tu ve vystydnutý vodě a potřebuju nápad ! Nenechte mě tu chytit vlka, Bože, poraďte mi něco ! Kůže na prstech už se krabatí jak čelo starý vypelichaný vačice - to fakt není NIC, co by se tady muselo stát, aby se něco změnilo a začalo se tu řádně vládnout ? ? ?

         Já Vám věřim, vy mě ve štychu nenecháte, koukám na vás už skoro rok, jak mě tu čtete a přece by se vám po mě aspoň trochu stejskalo, no né ?! Předpokládám, že svoboda písmenýho projevu by byla taky v háji. Něco, co zabrzdí tu lavinu, existovat musí ! Já nechci bejt prezidéééént... ! ! !  :-D

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)

2013

Nalaďte si Fénixe právě teď:

http://fenixradio.net/online-vysilani.php