Pohádka o dobráku od kosti

Tak jak už pohádky začínají, i v této žil byl, kdesi, kdysi, za horama – a nebo před horama, podle toho, ze které strany čtenář je – úplně obyčejný, ušatý kluk, s pihami na nose, rozcuchanou ofinou a velkýma modrýma očima. Jmenoval se Janek. Nebo Danek ? Ono se ledacos přes ty hory zkomolí a člověk nikdy neví... Tak mu radši budeme říkat Franta, aby bylo hned patrný, o kom je řeč.

Franta bydlel v malé roubené chaloupce u lesa se svou maminkou a svým tatínkem.

Lidé to byli dobří, tatík měl čtyři huňaté ovečky, dvě kozy, jednu kravku s neskutečně telecíma očima a psa, který slyšel na jméno Azurit. Maminka vládla nad svým hrnčířským kruhem a takřka od něj nevstávala, aby mohli jednou dopřát synkovi kalé vzdělání. Její hrnky, misky a talíře, byli proslulé svou nápaditostí v celém širém okolí a ve spojení s otcovým poctivým hospodářstvím nebylo pochyb, že by z Franty jednoho krásného dne mohl být dokonce i policista, nebo úředník ! Vesnice, kde byla jejich chaloupka, se od nepaměti nazývala Choulostín. Pověst tradovala, že jí tak lidé pojmenovali proto, že byli její obyvatelé velice choulostiví na zlé věci, které se šíří po světě a svorně dělali všechno pro to, aby se k nim nic takového neprokousalo. Tak třeba na návsi visela veliká cedule s nápisem : „ Ani se moc neusazuj, máš-li něco za lubem !“ Možná si říkáte, jak taková obyčejná cedule může v někom vzbudit respekt, ale to by jste se divili, kolik syčáků se po jejím přečtení provinile ohlédlo přes obě ramena a nenápadně vycouvalo ! Přišel čas, kdy se měl Franta rozhodnout, kudy povede jeho životní cesta. Ve školce nezlobil, ve škole měl skoro samé jedničky, vojna byla dobrovolná, protože hodní lidé z Choulostína se do válek nezapojovali, tak tedy snad nějaké to vysoké studium a nebo se oženit. Jenže Franta byl plaché povahy a žádné z děvčat si netroufal oslovit, takže na ženění měl ještě tolik času, že se jeho mamince až oči v sloup klopily, když na to pomyslela. Nezbývalo, než se poohlédnout po nějakém tom studiu. „A copak by tebe vlastně bavilo, chlapče ?“ ptala se starostlivě maminka Franty. „Maminko moje, já budu dělat rád všecko, co bude lidem ku prospěchu,“ odpověděl nadšeně Franta a v jeho očích plál oheň. Zato oči maminky pohasly. Aha, tak lidem ku prospěchu... Tak to nebude moct dělat policajta, ani úředníka, jak si s tatínkem mysleli. Ale tak už byli lidé z Choulostína zvyklí – každému podle jeho srdce, jak zvolí. Nemohli do ničeho synka nutit, tak, jak to dělali obyvatelé nedalekého Náfukova. Tam se neohlíželi na spokojenost dětí, tam všichni hleděli jen aby sousedé koukali, kam až to jejich potomek dotáhnul... A to se v Choulostíně nikomu nezdálo být v pořádku. Franta se na chvíli zamyslel, no člověk by skoro řekl, že se až zasnil ! A pak s úžasem ve tváři povídá mamince a tatínkovi : „Tak já už vím. Maminko, tatínku, já bych se chtěl stát kominíkem !“ a jeho oči tak zářily, že to vzalo oběma rodičům dech. Pár minut zavládlo v chaloupce ticho, ovečky ani nebekly, kozinky přestaly žvýkat seno, pes Azurit strnul s packou za uchem, jak se zrovna drbal a  i kráva s neskutečně telecíma očima spolkla své jemné zabučení na znamení rodinné soudržnosti.Mamince se drala na rty otázka „PROČ právě kominíkem ?“, ale nemohla ji vyslovit, protože tím by dala najevo svou pochybnost o správnosti Frantovy volby a to milovanému synkovi udělat nemohla. Mlčela a přemýšlela, jak jinak zjistit důvod. Tatínek v duchu počítal, kolik sýrů, mléka, ovčí vlny a masa obhospodařoval navíc, když teď místo policisty bude synek POUHÝM kominíkem, ale nahlas neřekl také nic. Ticho přerušilo až Frantovo nadšení, které ovšem do věci vneslo potřebné jasno.„A víte vy vůbec, proč právě kominíkem ?“ zeptal se Franta. Rodiče se rozpačitě usmáli a všem bylo jasné, že nevědí. „Protože kominík nosí lidem Štěstí, stará se o teplo jejich domovů, každý ho rád vidí a navíc podporuje rozvoj galanterie, jelikož když lidé vidí kominíka, knoflíky na kabátech jen lítají !“ a jeho elán byl tak nakažlivý, že mamince ani tatínkovi nezbylo nic jiného, než souhlasit a nakazit se jím také.I začali se spolu radovat nad Frantovým rozhodnutím, vzali se za ruce, tančili kolem dubového stolu, Azurit radostně poštěkával, kozinky pomlaskávaly, ovečky bekaly do rytmu a kravička nikdy neudělala veselejší „bůůůůůů“, jako právě teď. Radost jim vydržela až do setmění, kdy nastal čas večeře...Netrvalo dlouho a Franta skutečně nastoupil do učení. Největší radost měl ze svého prvního kominického oblečení. Pyšně si nasadil bílou čepici a když kráčel vesnicí, rozdával úsměvy na všechny strany. Dětičky, které kolem něj pobíhaly a pokřikovaly, odměnil všechny šmouhou od sazí na jejich nosíkách a ty nejskotačivější ještě na růžových tvářičkách. Čas běžel jako v pohádce a z Franty se stal zdatný mistr kominík. Pečlivě dbal na každou střechu Choulostína, žádný komín nezahálel ucpaný, všechna kamna hřála jako žhavé uhlíky a pan Zipek otevřel svou druhou pobočku galanterie, protože neměl kam dávat tolik knoflíků, co lidé stále častěji kupovali. No není divu, když byl Franta tak pilný a vidět ho bylo den co den prakticky všude.Ikdyž obyvatelé Choulostína choulostivě dbali na to, aby k nim neproniklo nic zlého z okolních světů, obráceně to fungovalo jinak - zvěsti o jejich pohádkovém životě brzy začaly pronikat do širokého okolí. A tak se stalo, že jednoho dne - myslím, že to bylo úterý - dostal kominický Franta dopis. Psal ho starosta nedalekých Závistic a psal ho v sobotu... Ano, tak přišel opravdu v úterý, protože hned v pondělí ho posílal na závistické poště - bylo to vidět na razítku.Sobota je totiž jediný den, kdy starostové řeší korespondenci, jsou od pátka dostatečně vyvztekaní z předešlého týdne a neděli si prací rozhodně nekazí. A v dopise stálo : „Vážený kominíku Franto, velmi rád bych využil Vašich služeb u nás ve vesnici, neboť je tak veliká, že nám tu náš kominík nestačí.“ Pravda však byla taková, že Závistice nebyly až tak veliké, starosta to napsal jen aby v Choulostíně záviděli a tamní kominík zdaleka nebyl tak pilný a rád všechnu práci nechával na paní Náhodě a na panu Příště - a dobře se to o něm vědělo. Jejich komíny zoufale volaly po čistotě a v domovech se často vůbec netopilo, takže děti byly v jednom kuse nastydlé. A to bylo něco na Frantovo outlocitné srdce ! Bez váhání práci přijal a hned ve středu se vydal do Závistic vyjednávat.Starosta se mu sice vůbec nelíbil, ale řekl si : „Kolikrát toho člověka potkám ? Jednou teď, než se domluvíme a pak už možná nikdy, na střechy přeci starostové nechodí...“ usmál se sám pro sebe a potřásl si s nerudným starostou rukou, jako že tedy platí. Cestou domů přemýšlel a počítal, kolik je v Závisticích domů a jak to všechno stihne, aby své milované a opečovávané komíny v Choulostíně nikterak nezanedbával. Ale protože věděl, že na jaře a v létě slunko vykukuje brzy - a byl právě duben - může si přivstat a zvládne o to víc komínů ! Však v Závisticích kořeny nezapustí, jen pomůže dohnat zanedbané a zase bude kominičit jen doma.Ale jaké bylo jeho zklamání, když začal opravovat zanedbané komíny Závistic a poznával zdejší lidi ! Hned první den mu někdo ukradl svačinu, druhý den našel podříznutý žebřík, který si na chvíli neprozřetelně opřel o zeď, třetí den na něj střešním okénkem házeli nějací rošťáci shnilé pomeranče, když pracoval, ještě týž den slyšel, jak si špitá žena původního kominíka se sousedkou, kolik mu asi tak starosta zaplatí a první pracovní týden mimo domov vyvrcholil tím, že našel v komíně přivázanou mourovatou kočku a řezník Poličánek žaloval, že to udělal on, Franta, představte si to ! Mimochodem - že byla ta kočka mourovatá zjistil Franta až když ji chudinku celou vyděšenou u kašny vykoupal...A tak milý Franta sebral poslední zbytek chuti vidět ještě jednou protivného starostu a vydal se za ním na Radnici vyjednat, že končí. Mezi takovými lidmi přeci nemůže zůstávat, na takové špatné vlivy byl až moc choulostivý. A co na to starosta ? Nerudný starosta nadával na špatně odvedenou práci a rozhazoval lakomýma rukama, že když Franta nebude dál pracovat, nic mu nezaplatí. To se dalo čekat. Beztak to byl jeho nápad, aby mu lidé ubližovali, věděl, jak křehké povahy kominíček je a že to raději vzdá, než aby se hádal... A měl to spočítané dobře, Franta se opravdu raději otočil na podpadku a odešel bez peněz. Bylo pro něj lepší oželet pár zlaťáků, než zůstávat dál v takovéhle bandě...Budete se divit, ale do rodného Choulostína se už vrátil s úsměvem ve tváři a s písní na rtech. Stačil mu totiž pohled na střechy své milované vísky, ze kterých se linula už na dálku vůně bezpečí a vděku a bylo po zklamání.Netrvalo to ani týden a přišel další dopis. Tentokrát byla na razítku pošta Ničívševes. Stálo v něm, že má starosta zájem o kominické služby našeho Františka. I sedli si všichni doma nad dopisem a přemítali, zda se do té věci pustit, či nikoliv. Frantu však zvyklala vidina zanedbaných, smutných, léta nečištěných komínů a nakonec se rozhodnul, že se starostou alespoň promluví. Hned následující den se do Ničívševsi vypravil. Starosta se tvářil až přehnaně přívětivě, byl škrobený a nepřirozeně úlisný, ale Franta si opět řekl : „Kolikrát toho člověka potkám ? Jednou teď, než se domluvíme a pak už možná nikdy, na střechy přeci starostové nechodí...“ usmál se sám pro sebe a potřásl si s nerudným starostou rukou, jako že tedy platí.Příští ráno už stoupal po svém žebříku vstříc prvnímu komínu Ničívševsi a všimnul si chlapce, který se choulil u vikýře střechy a tiše ho pozoroval. Očividně chtěl být neviděn a tak vnímavý Franta dělal, že ho nevidí. Věnoval se komínu a zdánlivě ničemu a nikomu jinému. Vyčkával, co mu tajemný klučík - no... klučík... udatný mládenec to byl – asi tak chce.Byla doba oběda a tak Franta sednul na lávku a vyndal chleba s tvarohem, co mu každé ráno maminka chystá do brašny. Koutkem oka viděl, jak se mládenec hladově olíznul a to už bylo na měkosrdcatého Frantu moc ! „Vylez, ty agente ! Pojď, dáme si spolu, takovou horu tvarohu sám ani nesním, pokaždé to mamince říkám !“ kývnul rukou směrem k vikýři. Hlad kluka byl asi silnější, než touha být nepozorován, protože ve vteřině seděl vedle Franty a s chutí se zakousnul do voňavého chleba.„Běžte pryč, kominíku,“ promluvil nečekaně mezi sousty divný host. „A pročpak bych měl ?“ zajímalo Frantu. „Starosta je zloba sama, ničí všechno, co se komu daří a jemu ne...“ soukal ze sebe kluk. (Jmenoval se Bedřich, ať mu neříkáme pořád „kluk“). „A je na vás domluvenej !“ dodal ještě. „Se starostou ze Závistic. Prý ví, jak na to, aby vás nemusel za práci vyplatit...“ A to už Frantovi svitlo ! Povídá Bedřichovi : „A ty, ty umíš co ?“ „Já... já... umím se naučit všemu !“ vyhrknul Bedřich. A byl ruka v rukávě.Bez váhání sbalil Franta své náčiní i Béďu a už frčeli směrem k Choulostínu. Cestou se Franta dozvěděl, že je Bedřich sirotek a v životě ho nic netěší - o důvody víc, aby poznal, jak umí chutnat život vedle hodných lidí !Od té doby vůbec nevím, co bylo s Frantou a celým Choulostínem dál. Několikrát jsem mu psala dopis, jestli by nám nemrknul na komín, ale dopis se vždy vrátil nerozlepený s razítkem „Adresát neznámý“. Nedalo mi to a pátrala jsem, co se děje, vždyť adresu jsem přeci měla správnou... ? A představte si, co se mi podařilo zjistit ! V Choulostíně úplně zrušili poštovní úřad ! Na centrální pohádkové poště leží spousta dopisů, které neměly zpáteční adresu. Většina z nich je od starostů blízkých i vzdálených vesnic a měst, jako třeba Lakotín, Sebelibice, Úchylov, nebo dokonce i z Politikova, věřili by jste tomu ?!Ale já tomu už rozumím. V Choulostíně byli lidé natolik choulostiví, aby k nim neproniklo zlo, že se raději úplně vytratili ze světa. A protože tam není pošta, mají velkou šanci, že je nikdo nenajde.Nechci být za bubáka, ale myslím, že to udělali dokonale. Nebo copak vy jste o Choulostíně někdy v poslední době slyšeli ? Vidíte, neslyšeli ! A tak nezbývá, než doufat, že je to jako v každé jiné pohádce : Že jestli nevymřeli, žijí si tam takhle krásně dodnes...

Lucienne Altmanová