Tak jsem si už začala s obavama říkat, jestli je všechno v pořádku, když je pořád všechno tak v pořádku a nic šokujícího se mi neděje ? Jsem zvyklá na sprchy katastrof a neuvěřitelných "náhod" a směšných maličkostí a famózních veličkostí a najednou jako by se slehla zem a já si jedu den za dnem, jako by se nechumelilo.
Nebude to tím, že vlastně nechumelilo už dlouho a jaro tu máme jako na dlani, že ne ? Protože jako pokud má jenom zima startovat všechny mý lapálie, tak bych se asi v létě docela nudila... No a to by pro mě, pro zakladatele Spolku příznivců veškerých trapasů, mohlo taky znamenat svržení z vedoucí pozice a to jistě každej pochopí, že to teda jako ne !
A tak jsem těmito úvahami nejspíš nevědomky objednala ve Vesmíru, aby se můj neuvěřitelný "normál" zase probral k životu a věřte mi, nebo ne, ten Den jsem poznala hned, jak jsem otevřela oči !
Atmosféra byla nabitá šibalskou energií a humorný situace už si mnuly ruce, jak si na mě dneska smlsnou. A chvíli na to, kdy jsem tenhle fakt zpozorovala, jsem si už pomyslně třásla pravicí s první z nich. "Ahoj, já jsem tvůj trapas u pokladny, těší mě !" "No, nazdar ! Né, že by mě těšilo, ale když už jsi tady..." Fronta jako blázen ! Každej lačnil nakoupit toho co nejvíc a já toho v košíku taky měla poměrně dost. Pokladní se usmíval - asi netušil, že se k němu řídí brzda provozu.
No všechno šlo jako po másle až do tý doby, než došlo na placení. Jako ve špatným filmu ! Kdo si myslíte, že jsem neměla peněženku, nebo třeba měla, ale prázdnou, tak se šeredně pletete. Peněženka byla na svým místě a dokonce kupodivu nezela prázdnotou, jak to většinou ta můra dělá.
Víte, ona má takové zvláštní zapínání... prostrčí se čudlik, ohne se a drží to. A já vzala za ten čudlik, narovnala ho, aby se vysunul a peněženka rozevřela, ale čudlik šup ! A pokladnímu až do klína. No čudlik, no ! A zbytek se tam tak prapodivně vzpříčil, že nebylo možný tím pohnout ! A peněženka zatvrzele odmítala vydat svůj obsah a několik nohou ve frontě za mnou nervózně podupávalo - skoro by člověk řekl, že se domluvili na rytmu ?
Tak jako co teď, že jo ? No fakt to za Boha nešlo prostrčit. Nějaký pán (nebyl blonďák) mi poradil - jestli prej nemám platební kartu. "No mám," usmála jsem se na něj mile, jako že děkuju za radu. "No tak zaplaťte kartou a ať se to hejbne !" rozhodil vítězoslavně rukama. Ještě, že mi ho samo Nebe poslalo do cesty, to by mě fakt nenapadlo. "Mám tu kartu v tý peněžence, víte ?" dodala jsem ironicky a fronta se zavlnila smíchem. Ani jsem se neptala, kde nosí kartu on...
Mezitím šikovnej pokladní doslova násilím vybodal zlobivej nýtek hrotem propisky a samou radostí se mu zapíchnul pod nehet u palce, takže s úlekem vyskočil, cucaje si zranění, ale peněženku přepral a já z ní mohla vyndat, co jsem potřebovala... akorát... už ji nikdy nezavřu.
No nic, prchám před zlostným pohledem nejednoho chudáka ve frontě za mnou a jen hodím nákup domů a pojedeme s kamarádkou do Polska pro tabák, takže bude relax a na nepříjemnej zápas s prkenicí zapomenu...
Cestou samozřejmě Hrubince vyprávím a ta se chechtá jak o život, že to úplně vidí a nemůže se nabažit pocitu, jak jsme nejblonďatější - no že já jí vůbec něco říkala ?!
Byl krásnej slunečnej den, takže na dálnici stála celní kontrola a tak jsme se tvářily, že jsme vůbec nechtěly vzít tabáku víc, než je povolenej limit na osobu a naše mimika a jistě věrohodný úsměvy byly natolik v cajku, že nás ten mrzutý zamračený policista vůbec nezastavil a my si až domů nadávaly, že jsme vzaly málo ! No ale při našem štěstí - kdyby jsme vzaly víc, tak nás zastaví, na to vemte jed ! Ale co se tady budu rozčilovat ? Můj tabák to nebyl, já s ním teď šetřit nemusim ! Navíc mám takovej pocit, že mi z tý násilím otevřený peněženky někam zapadly doklady a čím bych se já pirát prokázala ?
A tak jsme se vrátily z ciziny a když už jsme byly tak rozjetý, napadlo nás, že se stavíme v Penny pro levný vajíčka. No nekupte to za sedmdesát plato, že jo ? A Hrubinka hned dvě plata a ještě salám a hele támhle ten sejr, no ten je k sežrání a pak ještě vtipná u kasy, jestli mám peněženku, že bych jí to zaplatila... a já v tu chvíli věděla, že na ni taky dojde, když je tak okatě škodolibá a hele nekecám - představte si, co se stalo za chvíli !
Vezu ji domů, popadla ze zadní sedačky do pravý ruky tašku s tabákem, tašku s nákupem, dvě plata vajec a prej "Čau Altmanko, dík a napíšeme si..." a volnou levou rukou tak krásně zabouchla dveře u auta, že si do nich přivřela provázkovej náramek s korálkama ! To jste nikdy neviděly voči větší, než hlavu a bledší pleť ! Hlavou se jí musel honit guláš, co obětovat, jestli vejce, nebo náramek, ale protože je to nesmírně spořivá žena, rozhodla se, že nedá ani jedno z toho ! A donutí mě tak vyřadit, dát ručku, hodit výstražný blinkry, odepnout pás, posunout sedačku, vylízt z auta, obejít ho, otevřít ty pitomý dveře a pak je zas zavřít a celej proces opakovat pozpátku znova !
No málem jsem u toho umřela škodolibým smíchem, že se mi chechtala, jak jsem blbá a pak... no nebudu to znova komentovat, je to kamarádka, mám v sobě dost taktu na to, abych tady teď zveřejňovala, že hnědým přelivem ani naše báječná kadeřnice Míša její původní blond nezamaskuje ! Každopádně jsme slzely smíchy a já odjížděla domů v báječný náladě - no k nezaplacení !
Až jsem z toho smíchu najednou dostala žízeň a na to je vždycky nejlepší se napít - a hned jsem zjistila, že VŽDYCKY TEDA ZASE JAKO NE a to si fakt poslechněte ! Co by se zdálo nebezpečnýho na tom prostě vít láhev s vodou, co leží vedle na sedačce, otevřít ji a napít se, že jo ? No, jenže vody už tam bylo poměrně málo, takže jsem musela celou flašku dost naklonit a jak jsem to dychtivě naklopila do sebe, dno lahve se zaklínilo o strop u stínidla proti slunci a moji hlavu to uvěznilo v opěrce na sedačce !
Představte si situaci, kdy se nemůžete ani pohnout, drdol máte nahrnutej až do vobočí, jak jste zaražený v opěrce, hrdlo PETky váš příšerně řeže do dásní, takže každej pokus o vyproštění varuje před ztrátou zubů, před váma auto, za váma auto, není úniku ! Hlava v záklonu, oči křížem, aby viděly dolů na silnici, vykulený nejen hrůzou, z jednoho kanula žalostná slza bolesti a do dnes se uklidňuju, že to, co mi kanulo po bradě, určitě nebyla slina, protože to už by muselo bejt o zabití, kdyby mě někdo předjížděl a nedej Bože se na mě podíval...!
A takhle krásně jsem si to šinula asi kilometr na nejbližší křižovatku se stopkou, kde jsem konečně mohla zastavit, posunout si sedačku dozadu a lahev se milosrdně skutálela do mýho klína... Odulý rty jsem si nahrnula rukama do původní podoby, utřela všechny tekutiny z mého rudého obličeje a slíbila jsem si, že už nikdy nebudu mít žízeň ! Nikdy v autě ! Nikdy, když budu mít ve velký láhvi už jen málo vody ! Ne, prostě v autě nikdy nebudu mít žízeň !
Neodolala jsem a volala jsem to hned Hrubince. No nechtějte slyšet ten smích a ty názvy, co pro mě měla jedním dechem ! A pak jsem ji druhej den někam vezla a jak viděla vzadu pod sedačkou PETku, inženýrsky veledůležitě mrkla a říká : "To je ONA... ? ? ?"
Přitom kdyby nechtěla jet pro tabák, nespěchám s nákupem a neztrapňuje mě moje vlastní peněženka, pak bych nemusela mít děsný nervy, aby nás nezastavili celníci a kdo ví, jestli by se vůbec jelo pro vejce, který bych pak zcela jistě nevezla k ní domů, aby mě dohnala k žízni svou nelidskou šikovností a nebejt tý žízně, tak nepiju v autě a tohle všechno teda jako spunktoval kdo ? A jako že by ocenila, že jsem se jí vůbec svěřila, kor když jsem se jí ještě chvílí před tím smála kvůli její blonďatý příhodě s náramkem ? Neocenila ! Tak to si VYPIJE !
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
2013
