Někteří lidé mají milující rodinu, která je od malička obklopuje láskou a vším, co si přejí a co potřebují. Jiní rodinu zase nemají. Od narození vyrůstají v kojeneckém ústavu, nebo v dětském domově a vlastně ani nemají představu o tom, že něco jako rodina existuje. Znají jenom hodné tety a vůbec netuší, že mezi takovou tetou a mámou je přecijen velký rozdíl.
Když jsem se jela podívat do zařízení pro děti pro okamžitou pomoc Klokánek, kde budu vykonávat svoji praxi, viděla jsem spoustu krásných dětí, se kterými se osud ale moc nemazlil. Měli velké štěstí, že jsou tu lidé, kteří se o ně dokážou postarat a najít jim následně zase nový, vysněný domov. Někdy si říkám, že spousta lidí by se rodiči nikdy stát neměla…
Nedávno se ve Vatikánu volil papež. Zaujala mě metoda informovanosti o průběhu celého váhání. Z komína pouštějí bílý kouř, pokud se lidé dohodli a papeže zvolili. Pokud pustí černý kouř, je to znamení toho, že se nedohodli a hlavu katolické církve ještě nezvolili. Jak moudré, že ? Přesně tak by to mělo být, než se děti narodí, no ne ? Bílý kouř pro ženy, které se ze všech sil budou snažit být dobrými matkami a v případě, že se objeví kouř černý, matkami by být nikdy nesměly. A stejná gesta pro otce, protože někdy za vším zlem bývá muž a ženy ho jen hloupě a slepě následuje… A bylo by po problému. Žádné kojenecké ústavy, žádné dětské domovy a měli bychom jen šťastné a spokojené děti.
Rodiče ale bývají velmi starostliví. Někdy dokonce až příliš a můžou děti i zkazit. Ptáte se čím? Penězi a přehnaným zájmem o něco, co ve skutečnosti není důležité.
Děti z bohatých rodin vyrůstají úplně jinak. Už od malička dostávají vše, nač si jen vzpomenou. Cenné dárky, nejnovější modely mobilních telefonů, notebooky a pokud se jim něco rozbije, rodiče jdou a bez mrknutí oka koupí nový.
Třeba jako spolužák mé sestry, který je z bohaté rodiny a často se chlubí tím, že jen čeká na vydání nejnovějšího modelu drahého telefonu za více než 15 tisíc. Zajímalo mě, co tedy bude dělat s tím „starým“ telefonem, který dostal před měsíce? Prý ho dá zpět do krabice, tam kam přeci patří.. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet!
Bohužel, do budoucna si odnesou jen to, že si svých věcí tolik vážit nemusí. Proč taky, když byly vychovávány k tomu, že pokud něco rozbijí, nebo si zamanou, že chtějí něco lepšího a novějšího, rodiče hned jednají a splní i často nesplnitelné. Je to možná i proto, že dnešní rodiče nemají na své děti vůbec čas. Snaží se jim to vynahradit tím, že jim něco koupí, ale co z takových dětí vyroste ? Vlastně za to ani nemohou..
Když sedíme u vánočního stromečku, nepočítáme kolik tam má kdo dárků, je přeci daleko důležitější, abychom tam byli všichni, zdraví a počet dárků není vůbec důležitý. Alespoň pro mě. Minulé Vánoce u nás doma byli skvělým příkladem. Bylo nás 7, seděli jsme v obýváku, a prostě si užívali chvíli, kdy si jen povídáme a jsme spolu. Nikdo potom nepočítá, kolik peněz rodiče za Vánoce utratili.
To mi připomíná i děti z Indie. Některé žily se svou rodinou na střeše domu, protože neměli dost peněz na bydlení a elektřinu. Každý den šli pracovat, aby měli alespoň a jídlo. Když jste se ale na ně podívali, přesto jste na jejich tvářích viděli úsměv. Jsou totiž šťastní, že nejsou sami a mají alespoň rodinu, která jim dá domov i bez střechy nad hlavou.
I já jsem něčím jiná. Chodím do třeťáku a kolem mě jsou spolužáci úplně jiní. Dostávají vysoké kapesné, za které si kupují cigarety a zbytek utratí na diskotékách.. Někdy si říkám, že jsem asi z jiné planety.. Dobře ale vím, že jsou to hlavně moji rodiče, kterým můžu být vděčná za to, jaká jsem.
Všichni jsme ale vlastně úplně odlišní. Ať už barvou vlasů, pleti, nebo náturou - někteří jsou samotáři, jiní si libují v houfu dalších lidí, někteří jsou géniové, další zase třeba tolik nemyslí, ale zase tvoří. A právě tohle je ale důvod, proč se i takové děti stávají oběťmi násilí a šikany – jsou odlišní. V dnešní době, se šikana objevuje dokonce už v mateřské škole. Takovéhle děti bývají z těch „dobrých“ rodin, kde jim nic nechybí, a proto to těm, kteří na tom nejsou podobně, dávají najevo.
Proto bychom neměli soudit nikoho ! Ani děti, ani dospělé, ať už podle barvy pleti, nebo podle charakteru či vzdělání! Všichni jsme úplně jiní a tak to má být. Dokážete si vůbec představit, jaké by to bylo, kdybychom byli všichni naprosto stejní ? Já teda ne !
Teri Eger, 2013
