Jsou jídla, kterým se zásadně vyhýbám. A to jsou ty, o kterých vím, že už je jí někdo jinej. Jako třeba v restauraci, víte ? Na stole vedle. Jinak konzumuju úplně všechno a děsně mě to baví, protože často objevím něco novýho a nutno podotknout, že většinou zákeřnýho. Baštim, baštim a najednou šup a je to tady ! Neřikejte, že se vám to nikdy nestalo ?
Už jsem našla v rejži knoflík, v čočce kus zipu, v chlebu velkou černou gumičku a v paštice místo mandle svorku ze sešívačky. Všechno to směřovalo k tomu, abych si otevřela galantérku, ale pak se zas dlouho nenašlo nic a s tímhle sortimentem bych měla brzo na výloze "VYPRODÁNO".
Tak jsem přesměrovala sbírku na hmyzí farmu a zapisovala mouchy, můrečky, červíky, taky zadek pavouka, motýlí voko a několik rodin vos a trubců. Holky mi srdnatě pomáhaly a horlivě zapisovaly i nálezy spolužáků ve škole, ale řeknu vám - nic nepředčí to, co člověk najde v lese !
Na houbách jsem nebyla sto let. Ale na tohle se zapomenout nedá. Kery objevila krásnou, ale fakt jako krásnou muchomůrku ! Ta byla jako malovaná ! Jako z atlasu ! No a samozřejmě ji chtěla domů. "Maminko, vežmeme ši ji š šebou, nebo ji tu špapaj šlimáči," koulela na mě těma svýma modrýma očima a šišlala. No jak jí vysvětlit, že se to nesmí ?
"Muchomůrky jsou jedovatý, ty se nesměj brát domů, víš ? Tu ani šlimáči nespapaj, jak se jí bojej..." utěšuju to nebohý dítě. "Špapaj, já jednoho viděla, jak do ní kouše..." hájí svou pravdu to mrně. "To do ní asi nekousal, to jí šeptal, že je krásná !" lžu. "Tamta ale nebyla tak klášná, to jí žikat nemoch," kroutí svou dvouapůlletou hlavou. "Šlimáči to řikaj všem muchomůrkám. To aby nekoukaly tak jedovatě, víš ?" snažím se ukončit debatu.
"Vežmeme ji, maminko, na žahladu, aby na ní někdo nešlápnul, jo ?" nevzdává to. "Uši ! Uši počém !" volá na Lucy, aby měla podporu. Ale ségra baští borůvky a dávno ví, jak to s muchomůrkama je, takže nejde. Díky Bohu ! Ještě aby se do mě pustily dvě... Stačí, že je ta houba fakt tak strašně krásná, že ji na tý zahradě úplně vidim!
Kery si sedla na bobek a dala mi tím najevo, že nikam dál nejde. Zamilovaně koulala do trávy : "Hlídám, aby nešel kolem ňákej šlimák." "Než ji doneseme domů, tak uvadne a už nebude tak krásná," snažím se ještě zvrátit její skálopevné rozhodnutí. "Nemůže uvadnout aši, když není kytka ?!" zamračila se na mě ta pihovatá inženýrka přísně. "Né jako kytka. Uvadne jako že vyschne a trochu se scvrkne a nebude už ani tak hezky červená," uvádím špatně zvolený slovo na správnou míru.
"Tak ji dáme hned pod štlom a žaše bude čelvená, plotože tam jinak bude jen želená tláva," vyřešila to docentka a mě napadlo, že zas tak úplně blonďatej nápad to není, protože by tam mohla pustit semínka a vyrostly by tam třeba nový muchomůrky. Heuréka ! S hříbkama to dělala babička taky a pár jich pod břízou fakt vždycky rostlo !
"Lucy, vezmeme si domů houbičku ? Budeš mi ji pomáhat zalejvat ?" snažím se do akce zapojit Borůvkovou Hubiznu, co se na mě kření z nedalekýho mechu. "Ježiš, no ty vypadáš..." vyjelo ze mě ještě. Asi těžce nesla kritiku už tenkrát, protože se našpulila, s despektem si prohlížela fialový ruce a ledově pronesla : "Utrženou houbu ale nemusíš zalejvat, ta už ti nevyroste !" a kdyby to tenkrát uměla, ukáže mi paroháče.
Prostě mě setřela jak zpocený vokno. Se jen snažim bejt rodina, ne ? "To nevadí, ale jak bude v trávě usychat, pustí semínka a třeba se nějaký chytne ? A příště tam vyrostou nový muchomůrky, víš ?" identifikuju původ svý myšlenky. "Můžu ji utlhnout, maminko ?" ptá se dychtivě Kery. "No, radši počkej tady, já ji vezmu, abys ji nerozmačkala, jo ?" brzdím tu malou benzínovou sekačku. To by z výtrusnic taky mohlo bejt kulový, kdyby se houba dostala do drtičky.
Nehledě na to, že cestou ještě najdeme maliny, ostružiny a borůvky a nebo se budeme dloubat v nose, že jo a to se pak strkaj prsty do pusy, že jo a muchomůrka je zmetek, z tý je jeden otrávenej coby dup ! Radši hezky sama, já si ruce ohlídám... A jdu pro tu puntíkatou krásu a těším se, až nám bude zdobit ten kus trávníku, co ještě nerozhrabal sousedovic labrador. Totiž kdyby jste ho znali... ten je jedlej ! Ten musel bejt v minulým životě hrobař, nebo horník ! V nejlepší případě hraboš polní !
Opatrně nožíkem vydloubávám muchomůrčí nohu, abych jí moc neublížila... dobrý... ještě kousek... ještě tady... no co to... ? Co to je ? Jak se to sem... Obracím houbu kloboučkem dolů - tady vzadu je totiž něco divnýho, to sem na první dotek vůbec nepatří ! No prosim vás ?! Do půlky nohy je vrostlej nějakej kus plastu ! Jak se toto matce přírodě podařilo, to ať mi sám Duch lesa vysvětlí ?! "Čo to tam máš, mamí ?" přihopkala Kery. "No to se podívej ! Lucy, pojď se na něco mrknout !" volám na Lucy. A už mám na ramenou čtyři vykulený oči.
Jedny hnědý, jedny modrý a uprostřed ty moje, všech šest v němým úžasu nad zvláštní náplní na první pohled úplně obyčejný muchomůrky ! Povedlo se ! Zlehoučka jsem plastový střep z houbiny nohy vytáhla a věřte - nevěřte, byl to kus nějaký lahvičky a na ní ještě dobře čitelnej štítek : "VITAMIN C - Forte". "Čo to je ?" a "Kde se to tam vzalo ?" ozvalo se mi současně na každým rameni šokovaně. "To je kus lahvičky od vitamínů... a kde se to tam vzalo, to fakt nechápu... Asi to tu leželo a jak houba rostla, vrostlo jí to do nohy..." krčím těma ramenama a naklepávám tak zvědavé hlavičky mých holčiček.
"No vidíš a ty ši žikala, že je jedovatá," obviňuje mě Kery ukřivděným pohledem. "A voni šou v ní vitamíny," popotahuje. Lucy se směje a skotačí : "Muchomůrka s vitamínama ! Muchomůrka s vitamínama...!" Tak ji neseme slavnostně domů. Pokusím se tam úlomek z lékovky vrátit. Kam se hrabe moucha v polívce, nebo vlas v bramborový kaši ! TOMUHLE já říkám nález ! A nebejt houževnatosti mé dcery, zůstane neobjeven !
Jsem zvědavá, jestli pustí semínka do naší trávy... a jestli se nějaký z nich chytí... a když, tak jestli až vyroste houba, tak jestli v ní nebude třeba pro změnu živočišný uhlí, že jo ? Fungujou i u hub geny ? Kdo ví, s kým ty výtrusy totiž ta můra červená má... !
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
2013
